Chinnové, Siung-nu, Skythové, Hunové. Jen některá z označení, které se v průběhu historie k tomuto mimořádnému kmenu vázala. Odkud se vzali pozoruhodní válečníci, před kterými se v pátém století třásly všechny velké říše? Podle Ammiana za Maiotskými močály u zmrzlého océanu. Orosius je umisťuje ke Kavkazu. Ptolemaios zas do Kubáňské pánve. Jisté je, že když o sobě poprvé dali vědět, poznali to obávání Gótové, kteří byli divokostí neznámých mužů zcela zaskočeni. Mysleli, že proti nim vyrazila dvojnohá zvířata, rasa mužů, jež nikdy nebyla spatřena a která smetala a ničila vše, co jí přišlo do cesty.
Teprve na úrodných polích Thrákie, chráněných širokým tokem Dunaje a silou římských posádek, jí mohli uniknout.
V Arménii dospěli Hunové k městu Meliténé; odtud dobyli provincii Eufratésii a vpadli dokonce do Koilé Syrie a Kilikie. Tento nájezd plasticky líčí (křesťan) Jeroným:
Hle, vlci, nikoli z Arábie, nýbrž ze severu, byli na nás loni vypuštěni z nejzazších skal Kavkazu a ve chvilce dobyli velikých provincií. Kolik klášterů bylo uchváceno, kolik řek zrudlo lidskou krví! Antiochie byla obležena a obležena byla i jiná města omývaná vodami Halydy, Kydnu, Orontu a Eufratu. Odvlečeny byly zástupy zajatců; a jejich hrůzovládě propadla Arábie, Foiníkie, Palestina i Egypt. I kdybych měl na sto jazyků a na sto úst a hlas z ocele, vylíčit všechny pohromy bych nedokázal.
408. Toho roku překročil Dunaj jistý Uldin, první Hun, jehož známe jménem a dobyl Castra Martis, pevnosti ležící daleko za řekou v provincii Mýsiá. Místo mu padlo do rukou vinou zrady, bohužel však nevíme, kdo oním zrádcem, který s ním spolupracoval a pevnost mu vydal, byl.
Hun jen ukázal na vycházející slunce a řekl, že bude-li si přát, snadno si podmaní veškerou zemi, na niž slunce shlíží.
V provinciích Mýsiá a Scythia, které přiléhaly k velké řece, se mělo každoročně postavit určené množství plavidel, jak válečných, tak zásobovacích lodí (naves agragienses).
Nejprve Germánům znemožnili obstarat si zásoby, a v boji samém pak rychlý obchvatný manévr jejich jízdy Stilichonovi umožnil sevřít nepřítele a zmasakrovat ho v krvavé lázni. Uldinovi muži prodávali své zajatce po jednom solidu za kus.
Theodórétos historik v líčení jejich zvyků zašel ještě dál: Massagetové, jak Huny nazýval, podle něj své starce nejenže mají běžně ve zvyku vraždit, ale dokonce pojídají jejich mrtvoly.
Na počátku pátého století se volně potloukaly hordy Hunů a všude bez zábran rabovaly, neboť nebyl nikdo, kdo by se jim postavil, žádná pravidelná armáda jim nemohla dlouho vzdorovat. Mniši byli donuceni vystavět pevnosti, kastéllia, v nichž pak mohli přebývat v relativním bezpečí. Hypatios sám spolu s osmdesáti bratřími se jali budovat vlastní velkou pevnost, kastéllion méga, aby mohli bez přerušení pokračovat v modlitbách.
Jejich nelidská krutost a ochota prznit řeholnice a pobíjet ty, kdo se utekli pod ochranu kostelů, zarážela ještě v 6. století dokonce i Justinianovy barbarské armády.
Do bitev šli v klínech, jenže zda se tyto cunei u Hunů skládaly rovněž z familiae et propinquitates (příbuzných a sousedů), to nevíme, ale leccos by tomu napovídalo.
Víme s jistotou, že základní jednotku hunské společnosti tvořila pětice nebo šestice osob jedné rodiny, která žila v jednom stanu. "Šest až deset stanů tvořilo tábor a několik takových táborů rod. Kmen sestával z několika rodů, a nejvyšší jednotka, il čili lid, z několika kmenů."
Dosadíme-li v této citaci z Buryho za výraz "několik" číslovku deset, můžeme dovodit, že průměrný hunský kmen tvořilo dohromady kolem 5000 lidí
Jelikož pořád cestovali a některá místa neposkytla stravu tolika hladovým duším, snášet hlad a žízeň se učili od kolébky.
Zajímavý je příběh poslední noci Attilovy. Zrovna se totiž ženil, do jeho nespočetného harému přibyla další vyhlášená krasavice Ildico.
Po svatbě Attila dlouho do noci popíjel, a když se pak příštího dne už chýlilo k večeru a on dosud nevycházel, jali se ho služebníci hlasitě volat přede dveřmi jeho komnaty a vposled se vlámali dovnitř. Svého pána nalezli mrtvého, kdežto nevěsta štkala u jeho těla s tváří zastřenou závojem. Attila v noci silně krvácel z nosu (jak se mu to ovšem stávalo často), a jelikož byl značně opilý, ve spánku se udusil. Ačkoliv nedlouho po této události se vyrojily spekulace, že byl zabit svou novomanželkou za to, že krutě v bitvě pobil její bratry. Dnes můžeme přesvědčivě tvrdit, že vskutku umřel zpitý, uprostřed míru.
Pro místní feministky velice příjemná zpráva na závěr. Žena ve společnosti drančířů zastávala nečekaně úctyhodné postavení, dokonce nezřídka i vládla kmeni. Po smrti manžela převzala všechna jeho práva, a vykonávala je až do doby, než synové vyrostli a oženili se.
Občas samozřejmě musela sešívat hrubé oděvy, ale to je cena za relativní svobodu, jinak se jakože měly slušně.
Teprve na úrodných polích Thrákie, chráněných širokým tokem Dunaje a silou římských posádek, jí mohli uniknout.
V Arménii dospěli Hunové k městu Meliténé; odtud dobyli provincii Eufratésii a vpadli dokonce do Koilé Syrie a Kilikie. Tento nájezd plasticky líčí (křesťan) Jeroným:
Hle, vlci, nikoli z Arábie, nýbrž ze severu, byli na nás loni vypuštěni z nejzazších skal Kavkazu a ve chvilce dobyli velikých provincií. Kolik klášterů bylo uchváceno, kolik řek zrudlo lidskou krví! Antiochie byla obležena a obležena byla i jiná města omývaná vodami Halydy, Kydnu, Orontu a Eufratu. Odvlečeny byly zástupy zajatců; a jejich hrůzovládě propadla Arábie, Foiníkie, Palestina i Egypt. I kdybych měl na sto jazyků a na sto úst a hlas z ocele, vylíčit všechny pohromy bych nedokázal.
408. Toho roku překročil Dunaj jistý Uldin, první Hun, jehož známe jménem a dobyl Castra Martis, pevnosti ležící daleko za řekou v provincii Mýsiá. Místo mu padlo do rukou vinou zrady, bohužel však nevíme, kdo oním zrádcem, který s ním spolupracoval a pevnost mu vydal, byl.
Hun jen ukázal na vycházející slunce a řekl, že bude-li si přát, snadno si podmaní veškerou zemi, na niž slunce shlíží.
V provinciích Mýsiá a Scythia, které přiléhaly k velké řece, se mělo každoročně postavit určené množství plavidel, jak válečných, tak zásobovacích lodí (naves agragienses).
Nejprve Germánům znemožnili obstarat si zásoby, a v boji samém pak rychlý obchvatný manévr jejich jízdy Stilichonovi umožnil sevřít nepřítele a zmasakrovat ho v krvavé lázni. Uldinovi muži prodávali své zajatce po jednom solidu za kus.
Theodórétos historik v líčení jejich zvyků zašel ještě dál: Massagetové, jak Huny nazýval, podle něj své starce nejenže mají běžně ve zvyku vraždit, ale dokonce pojídají jejich mrtvoly.
Na počátku pátého století se volně potloukaly hordy Hunů a všude bez zábran rabovaly, neboť nebyl nikdo, kdo by se jim postavil, žádná pravidelná armáda jim nemohla dlouho vzdorovat. Mniši byli donuceni vystavět pevnosti, kastéllia, v nichž pak mohli přebývat v relativním bezpečí. Hypatios sám spolu s osmdesáti bratřími se jali budovat vlastní velkou pevnost, kastéllion méga, aby mohli bez přerušení pokračovat v modlitbách.
Jejich nelidská krutost a ochota prznit řeholnice a pobíjet ty, kdo se utekli pod ochranu kostelů, zarážela ještě v 6. století dokonce i Justinianovy barbarské armády.
Do bitev šli v klínech, jenže zda se tyto cunei u Hunů skládaly rovněž z familiae et propinquitates (příbuzných a sousedů), to nevíme, ale leccos by tomu napovídalo.
Víme s jistotou, že základní jednotku hunské společnosti tvořila pětice nebo šestice osob jedné rodiny, která žila v jednom stanu. "Šest až deset stanů tvořilo tábor a několik takových táborů rod. Kmen sestával z několika rodů, a nejvyšší jednotka, il čili lid, z několika kmenů."
Dosadíme-li v této citaci z Buryho za výraz "několik" číslovku deset, můžeme dovodit, že průměrný hunský kmen tvořilo dohromady kolem 5000 lidí
Jelikož pořád cestovali a některá místa neposkytla stravu tolika hladovým duším, snášet hlad a žízeň se učili od kolébky.
Zajímavý je příběh poslední noci Attilovy. Zrovna se totiž ženil, do jeho nespočetného harému přibyla další vyhlášená krasavice Ildico.
Po svatbě Attila dlouho do noci popíjel, a když se pak příštího dne už chýlilo k večeru a on dosud nevycházel, jali se ho služebníci hlasitě volat přede dveřmi jeho komnaty a vposled se vlámali dovnitř. Svého pána nalezli mrtvého, kdežto nevěsta štkala u jeho těla s tváří zastřenou závojem. Attila v noci silně krvácel z nosu (jak se mu to ovšem stávalo často), a jelikož byl značně opilý, ve spánku se udusil. Ačkoliv nedlouho po této události se vyrojily spekulace, že byl zabit svou novomanželkou za to, že krutě v bitvě pobil její bratry. Dnes můžeme přesvědčivě tvrdit, že vskutku umřel zpitý, uprostřed míru.
Pro místní feministky velice příjemná zpráva na závěr. Žena ve společnosti drančířů zastávala nečekaně úctyhodné postavení, dokonce nezřídka i vládla kmeni. Po smrti manžela převzala všechna jeho práva, a vykonávala je až do doby, než synové vyrostli a oženili se.
Občas samozřejmě musela sešívat hrubé oděvy, ale to je cena za relativní svobodu, jinak se jakože měly slušně.
Žádné komentáře:
Okomentovat