"Srdce se neptá po bohatství, nedbá na žebrotu, neporučíš mu ani bičem," seděl jsem v knajpě u stolu a podroušeně se smál u zkumavek dr. Vampa. "Ona má něco při sobě, že ji každý musí mít rád, že doslova přitahuje pohromy. Odbyla ho, že se nepřeje mít líp, než se má. Naléhal až k trapnosti. Jakkoliv zkušená, tenkrát se přece klamala, když ho podcenila. Vlasy ji vstávaly hrůzou, přicházelo nevyhnutelné. Nadával na domovníka, že zavírá dveře a že ztratil klíče v kanále. Přidávala narážky, že se jí nedostává peněz, když všechno, co ona vydělá, on propije. Sprosťáctví, surovost a matoucí okliky provázely jejich soužití, není vše zlato, co svítí, ani svato, čemu oči září. Jednou ho kousla ošklivě do ruky, když nechtěl celý den zmizet z pokoje. Zřezal ji do kuličky. A tak se to opakovalo týden co týden. Dokud jsem nepřišel já a neposunul tenhle bizarní případ na ještě vyšší level."
Jednou vám to povím. Teď jen pár kydů, výjevů ničeho. Soused, co mu hlídám bejvák, po snídani nakrmí psa a ptáky, paní si zalije květiny, potom čtou magazíny, Katku především a k poledni jdou spolu na procházku. Po procházce se obědvá, vždycky v 1 přesně, po obědě každý ve své lenošce pospí, potom přijde kámoš, jejich denní host a hrajou v karty nebo si něco vypravují, až je večer. Po večeři záhy jdou spát. Tak to máš celý den ode dne po celý čas, co jsem bydlel vedle. Soused si uhnal jakousi mozkovou disfunkci. Bez ironie, je nemocný a má naordinovaný klid.
Čekají zoufale na návrat syna, který je voják, ta matka se vždycky skoro rozpláče, když o něm mluví. Až na to, že je přes dva roky pohřbený v písku. Jejich druhý syn už se na ně nemohl dívat, jak jen trpně dožívají a utekl od nich. Konečně se vzchopili k odjezdu na pár dní za sluníčkem. Stojím u věšáku a plandají mi zahradnické kšandy s laclem, opírám se o zárubeň a z kapes mi vyčnívá poctivá koriandrovka, obrázek modernějšího pasažéra z Moskvy-Petuški... Přichází máť vojákova. Tvář čistá, pěkná, oči modré, snivé, velmi půvabné, výraz smrtky. Směju se povzbudivě, jak jen mohu a dodávám, že jim po dobu nepřítomnosti nikdo nic nevybílí, nepodpálí ani nevyhodí do vzduchu, jako že se * jmenuju.
Měli i dceru, ta dělala v nějaké dobrovolnické organizaci pro záchranu kajmanů. Znal jsem ji jen z fotek. Její hrdlo bylo jako labuť bílé, drdůlek měla stočený kolem jak zlato lesknoucích se vlasů, líčka jako broskve, pleť snědá jak z aksamitu. Vrtalo mi hlavou, s kým ji mohla mít, protože choť měl hlavu jako jež a tvář jako diblík a vůbec působil jak beran...
Jednou vám to povím. Teď jen pár kydů, výjevů ničeho. Soused, co mu hlídám bejvák, po snídani nakrmí psa a ptáky, paní si zalije květiny, potom čtou magazíny, Katku především a k poledni jdou spolu na procházku. Po procházce se obědvá, vždycky v 1 přesně, po obědě každý ve své lenošce pospí, potom přijde kámoš, jejich denní host a hrajou v karty nebo si něco vypravují, až je večer. Po večeři záhy jdou spát. Tak to máš celý den ode dne po celý čas, co jsem bydlel vedle. Soused si uhnal jakousi mozkovou disfunkci. Bez ironie, je nemocný a má naordinovaný klid.
Čekají zoufale na návrat syna, který je voják, ta matka se vždycky skoro rozpláče, když o něm mluví. Až na to, že je přes dva roky pohřbený v písku. Jejich druhý syn už se na ně nemohl dívat, jak jen trpně dožívají a utekl od nich. Konečně se vzchopili k odjezdu na pár dní za sluníčkem. Stojím u věšáku a plandají mi zahradnické kšandy s laclem, opírám se o zárubeň a z kapes mi vyčnívá poctivá koriandrovka, obrázek modernějšího pasažéra z Moskvy-Petuški... Přichází máť vojákova. Tvář čistá, pěkná, oči modré, snivé, velmi půvabné, výraz smrtky. Směju se povzbudivě, jak jen mohu a dodávám, že jim po dobu nepřítomnosti nikdo nic nevybílí, nepodpálí ani nevyhodí do vzduchu, jako že se * jmenuju.
Měli i dceru, ta dělala v nějaké dobrovolnické organizaci pro záchranu kajmanů. Znal jsem ji jen z fotek. Její hrdlo bylo jako labuť bílé, drdůlek měla stočený kolem jak zlato lesknoucích se vlasů, líčka jako broskve, pleť snědá jak z aksamitu. Vrtalo mi hlavou, s kým ji mohla mít, protože choť měl hlavu jako jež a tvář jako diblík a vůbec působil jak beran...
Žádné komentáře:
Okomentovat