"C'est parce qu'elle est suffisamment haute dans le ciel que la lune brille sur la mer comme dans les flaques d'eau." Pessoa a snad nejhezčí citát o měsíci, který jsem kdy četl
Přemýšlel jsem, když jsem sem jel, jestli se třeba budu moct na sebe někdy podívat na zrcadla... Poslední roky jsem se totiž raději holil potmě někde v kumbálku, než abych své zraky vystavil pohledu na svou tvář. Musím předeslat, že v osmnácti jsem byl celkem slušný kořen, na mladého zhýralého kluka, ale jak šel čas a já zabředával do čím dál horších šlamastyk a pocitů viny, zmaru a zoufalství, přestával jsem pohled do zrcadla zvládat. Na každého chlapa před zrcadlem je smutný pohled, inu prostě takové bezmocné zvířátko, ovšem na mě byl pohled přímo žalostný, protože jsem krom bezmoci, projevující se nemožností cokoliv činit, trpíval i beznadějnými představami o budoucnosti, jež se přímo tělesně projevovaly v mé tváři a počínaly drasticky hyzdit celkový ráz identity, který u drtivé většiny lidí přece jen jakžtakž přiměřeně zůstává zachován snesitelný. Dlužno dodat, že z některých jedinců bohužel, nedá se svítit, a odlesku jejich chamtivých, nenasytných, podlých a kdovíjakých výrazů, možností jest vskutku nepočítaně, z oněch výrazů je mi na blití, uznávám, že nejsem anděl tolerance a místy se při konfrontaci s nimi musím vygrcat někde u lavičky, ale sotva dobliju poslední šťávu, už jsem zas v cajku a život jde dál a kromě bolestné alergie na takové ty rozumbrady a diktátory, kteří jdou přes mrtvoly, kamkoliv se šustnou, mi občas přes rty přeběhne upřímný úsměv. Malé Hitlery jsem obzvlášť choval v nelibosti, protože jsem si bůhvíproč spojoval Adolfa aspoň s částečně splněným snem, kdežto hitlerky pouze se zhola nenaplněným ideálem a jevili se mi tím pádem v horším světle než samotný neblaze proslulý pán endlösungů.
Ať rozsoudí Kristus na nebesích, zda jsem se na své fóbii, protože jinak se ve finální fázi má neochota čelit pohledu do zrcadla nazvat nedala, podílel pouze neúčastně, nebo zda jsem ji živil myriádami zcestných myšlenek vedoucích až k osudnému bodu bludu, kdy se mi jevilo vše rozmazaně a jakoby depersonifikovaně. Jisté je jen to, že stále nesnesu pohled na ty skříplé oči, v nichž se odehrává boj mezi rovnováhou a chaosem, v nichž vše plave na mělčině a hned hrozí se nabourat přímo do útesu, kde vše visí na pantech a je polámané nebo rovnou stržené. A nad tím vším, v obláčku - který teprve mázdra opilosti poodhalí, se chechtá odloučený rarášek jáství, úplně ztumpachovělý tou urputnou snahou se srovnat a vidět a cítit aspoň jako všichni kolem.
Přemýšlel jsem, když jsem sem jel, jestli se třeba budu moct na sebe někdy podívat na zrcadla... Poslední roky jsem se totiž raději holil potmě někde v kumbálku, než abych své zraky vystavil pohledu na svou tvář. Musím předeslat, že v osmnácti jsem byl celkem slušný kořen, na mladého zhýralého kluka, ale jak šel čas a já zabředával do čím dál horších šlamastyk a pocitů viny, zmaru a zoufalství, přestával jsem pohled do zrcadla zvládat. Na každého chlapa před zrcadlem je smutný pohled, inu prostě takové bezmocné zvířátko, ovšem na mě byl pohled přímo žalostný, protože jsem krom bezmoci, projevující se nemožností cokoliv činit, trpíval i beznadějnými představami o budoucnosti, jež se přímo tělesně projevovaly v mé tváři a počínaly drasticky hyzdit celkový ráz identity, který u drtivé většiny lidí přece jen jakžtakž přiměřeně zůstává zachován snesitelný. Dlužno dodat, že z některých jedinců bohužel, nedá se svítit, a odlesku jejich chamtivých, nenasytných, podlých a kdovíjakých výrazů, možností jest vskutku nepočítaně, z oněch výrazů je mi na blití, uznávám, že nejsem anděl tolerance a místy se při konfrontaci s nimi musím vygrcat někde u lavičky, ale sotva dobliju poslední šťávu, už jsem zas v cajku a život jde dál a kromě bolestné alergie na takové ty rozumbrady a diktátory, kteří jdou přes mrtvoly, kamkoliv se šustnou, mi občas přes rty přeběhne upřímný úsměv. Malé Hitlery jsem obzvlášť choval v nelibosti, protože jsem si bůhvíproč spojoval Adolfa aspoň s částečně splněným snem, kdežto hitlerky pouze se zhola nenaplněným ideálem a jevili se mi tím pádem v horším světle než samotný neblaze proslulý pán endlösungů.
Ať rozsoudí Kristus na nebesích, zda jsem se na své fóbii, protože jinak se ve finální fázi má neochota čelit pohledu do zrcadla nazvat nedala, podílel pouze neúčastně, nebo zda jsem ji živil myriádami zcestných myšlenek vedoucích až k osudnému bodu bludu, kdy se mi jevilo vše rozmazaně a jakoby depersonifikovaně. Jisté je jen to, že stále nesnesu pohled na ty skříplé oči, v nichž se odehrává boj mezi rovnováhou a chaosem, v nichž vše plave na mělčině a hned hrozí se nabourat přímo do útesu, kde vše visí na pantech a je polámané nebo rovnou stržené. A nad tím vším, v obláčku - který teprve mázdra opilosti poodhalí, se chechtá odloučený rarášek jáství, úplně ztumpachovělý tou urputnou snahou se srovnat a vidět a cítit aspoň jako všichni kolem.
Žádné komentáře:
Okomentovat