I mimořádný tvůrčí talent plodí bezvýznamosti. Totiž své epigony a jejich děcka kritiky, nutící celou následující generaci rozjímat o věcech mezi nebem a zemí, na nichž v jejich podání není nic mimořádného. Zřídkakdy se stane, že by intelektuál psal kdovíjaké knihy. U nás snad jen velký Čapek (a to nejsem jeho fanda). A Bondy a Klíma z těch neliterátských stylů. Intelektuál je ten, kdo o knize píše a diskutuje. Z tresti jeho názorů si budujeme stanoviska i my, čtenáři, ovšem často se jedná o mínění vybudované poněkud neúčelně, na podkladě citů a myšlenek vzniklých o díle druhotně a nezávislých na autorových pravých intencích. Ne že by záleželo na tom, co básník chtěl říct. V multiomnikosmu neplatí žádné omezení a naše axiomy mají cenu pouhých rozmanitostí, ať už jsou k věci čili nic. Ač neexistuje žádná přímá úměra mezi kvalitou díla a jeho napodobením, obvykle se toleruje jen mírná odchylka ve vztahu k originálu. Kde by dlel zbožný Bürger, kdyby stovky let lidé nespřádali více či méně podařené fikce z jediné pamětihodnější pasáže na způsob barona Prášila u vína a kde pomatený Cervantes bez svých otravných, klapajících větrných mlýnů. Nejspíš by leštil dělové koule na galéře a předčasně oplešatěl, nebo nakrásně přišel k dalším pahýlům.
Pokud se nám poštěstí a v reálném světě náhodou potkáme nějakého divného veleducha, nezbývá než smeknout klobouk a mile pozdravit, protože s pravděpodobností hraničící s jistotou je to zároveň naposledy. Svět je místo skoupé na jedince vybočující z řad. Drtivá většina lidí nadaných či do té míry tvořivých, že si jich všimne širší veřejnost, nemá žádné indikace, které je by je značkovaly na míle daleko. Můžete kolem nich projít, aniž byste je zaznamenali. Pak určitě existují i tací, které minete jen s posvátným chvěním, protože nějaký nepatrný rys jejich osobnost, zračící se celkem viditelně v identitě člověka, v jeho tváři, náhle zazáří a ohromí vás. Mohou minout celé dlouhé roky a vy přemýšlíte, čím si vysvětlit onen záblesk, v té chvíli tak do očí bijící. Stačí dojít k závěru, že jsme utkání z téže látky, z jaké jsou i naše sny. Pak přijde samosebou i prozření, že cokoliv chceme, je pro nás, pokud to opravdu chceme, dostupné.
Spousta fyziků nebo lidí s vědeckými základy vám řeknou, že kupř. nevěří na smrt. Energie, tvrdí, nemůže zaniknout, prostě na sebe může vzít jen jinou formu. Nemůže se ztratit. Jak jsme si všimli, co opravdu hýbe člověkem, umožňuje mu se vyjadřovat, dýchat a ve vlastním slova smyslu žít (život je původním zaměstnáním hmyzu) přece není jen vysoce choulostivý aparát svalů a kostí. To pozoruhodné dynamo, které je pro člověka vším a bez nějž nemůže ani zamrkat víčky, je bohužel nanejvýš citlivé zařízení a jakmile se byť jen malinko poškodí, efekt motýlího křídla zařídí postupné, terminální zhroucení.
Proto se šetřme, hrajme žolíky, stavme modely železnic a věnujme dámám kamélie a plumérie, kdykoliv se zardí citem, nebo chocholatky, pokud oplývají poněkud expresivnější a trhlejší náturou.
Pokud se nám poštěstí a v reálném světě náhodou potkáme nějakého divného veleducha, nezbývá než smeknout klobouk a mile pozdravit, protože s pravděpodobností hraničící s jistotou je to zároveň naposledy. Svět je místo skoupé na jedince vybočující z řad. Drtivá většina lidí nadaných či do té míry tvořivých, že si jich všimne širší veřejnost, nemá žádné indikace, které je by je značkovaly na míle daleko. Můžete kolem nich projít, aniž byste je zaznamenali. Pak určitě existují i tací, které minete jen s posvátným chvěním, protože nějaký nepatrný rys jejich osobnost, zračící se celkem viditelně v identitě člověka, v jeho tváři, náhle zazáří a ohromí vás. Mohou minout celé dlouhé roky a vy přemýšlíte, čím si vysvětlit onen záblesk, v té chvíli tak do očí bijící. Stačí dojít k závěru, že jsme utkání z téže látky, z jaké jsou i naše sny. Pak přijde samosebou i prozření, že cokoliv chceme, je pro nás, pokud to opravdu chceme, dostupné.
Spousta fyziků nebo lidí s vědeckými základy vám řeknou, že kupř. nevěří na smrt. Energie, tvrdí, nemůže zaniknout, prostě na sebe může vzít jen jinou formu. Nemůže se ztratit. Jak jsme si všimli, co opravdu hýbe člověkem, umožňuje mu se vyjadřovat, dýchat a ve vlastním slova smyslu žít (život je původním zaměstnáním hmyzu) přece není jen vysoce choulostivý aparát svalů a kostí. To pozoruhodné dynamo, které je pro člověka vším a bez nějž nemůže ani zamrkat víčky, je bohužel nanejvýš citlivé zařízení a jakmile se byť jen malinko poškodí, efekt motýlího křídla zařídí postupné, terminální zhroucení.
Proto se šetřme, hrajme žolíky, stavme modely železnic a věnujme dámám kamélie a plumérie, kdykoliv se zardí citem, nebo chocholatky, pokud oplývají poněkud expresivnější a trhlejší náturou.
Žádné komentáře:
Okomentovat