Když jsem svého času vládl nad králi ječmínky, nikdy mě nenapadlo, abych se nenapil, kvůli pití jsem odkládal i honbu za sukněmi. Zkrátka a dobře absolutní ožralec. V ZOO jsem příležitostně připravoval párky v rohlíku a pod dřezem v polici ležela načatá flaška režné, o výplatě Tullamorka nebo i Jack Daniels. Hubená mzda, kterou mi vypláceli, nespokojeni s mou flinkavou neochotou, naprosto nestačila pokrýt vášeň, kterou mi velelo naplňovat vědomí den co den, noc co noc, od svítání do stmívání, dnem nocí nocí dnem. Neměl jsem ani chuť chodit mrazivými rány do zoologické míjeje cedule s lákadly. Podél cesty se provokativně kupily nesčetné výčepy. Buď ty, nebo byty známých povalečů. Stačilo malinko odbočit, zazvonit na sídlišti na zvonek a hned se někdo objevil, kdo mě naládoval čerstvým materiálem, nebo mi přidal na chlast a popřál mi hezký, opilostí prosycený den. Nezřídka přicházely páry mladých marnotratníků a doprovázely mě až k bráně ZOO za bujarého doprovodu vtipů a knučení psů na vodítku, kteří se ode mě strachem odtahovali. Pamatuji si dobře na vlhký a sychravý večerorán, kdy už bylo všude v hladových oknech zavřeno a nezbylo než přirazit k jednomu pajzlu, abych doplnil hladinu. Ocitl jsem se před nevelkou skupinou příležitostných pijáků, kteří už viditelně dosluhovali a chystali se zítra do šichty. Dostal jsem tehdy spoustu peněz za nějaké potažení páky v kotelně a jak už mi ubývalo energie, celou hodinu strávenou štracháním se v psotě bez loku, napadla mě spásná myšlenka. Udělám jim hezčí usínání. Vytáhl jsem litr z kapsy a křiknu nonšalantně: zvu vás, milí zlatí, na fernety. Týpek jak vystřižený z MMA upoutávek, z nich nejnalitější, ruce jak kbelíky, vstal a beze slova přistoupil ke mně, tváře se jak buldok. Podlité oči se mu nadouvaly vítězoslavnou povýšeností, pravda, měl tak o deset čísel víc než já a dobrých 20 kilo navrch, značný kolohnát. "Myslíš, že si je nemůžeme dovolit sami?" Protože jsem si v té době myslel, že zdvořilost se nevyskytuje u lamželez, že život už mi slušně nadělil a nemám, čeho se bát, ignoroval jsem jeho výhrůžné postavení a nahlas pronesl, že by měl promlouvat uctivěji k někomu, kdo přináší živou vodu a že na mě vůbec nedělá dojem. Skupinka se začala uchichtávat, "mluví jak bichle a zjevem připomíná toulavého psa", on mě vzal kolem ramen a začal se tvářit bodře. Odváděl mě ke stolku a tehdy jsme tam pili až do poledne. Zjistil jsem, že seděl v kriminále přes 10 let, ale že už seká dobrotu. A vůbec jsem zapomněl na svou nepřetržitou touhu po znicotnění, jen tu a tam vyvstala představa děsivější než smrt. Co si počnu, až dnešek skončí? Nemám ke komu na opravdové úrovni jít, nemám s kým se těšit z maličkostí, zatím jednoduše společnost pomine a eventuélně jednoho dne zoufalství rutinního přemáhání přetrhá všechny svazky, jež mě dosud vázaly s ostatními. Do té doby stále znovu budu vykonávat něco, co nemá smysl a co je mi protivné až k pláči - zas tedy raději půjdu a ožeru se vstříc znicotnění se vší parádou.
Žádné komentáře:
Okomentovat