Blogerka Adéla se děsí stárnutí

Chtěl jsem napsat článek o svém ultra gosu smartphonu, co se nedá nastavit, ale jebu na to, androidů je mraky, ale příběh zoufalce, ten můžete číst jen tady, garance je garance je garance.

Mé první setkání s Osudovou se udál na schodech, na takových škaredých schůdkách, s odpočívadlem v mezipatře, kde jsem stál, jednu nohu v třmenu báglu, jako v pasti na medvědy. Ona si jen tak kráčela vzhůru, zřejmě jen s nechutí odvrátila tvář, když mě uviděla, už se nepamatuji, vím jen, že jsem tam stál chvíli neschopen myšlenky, srdce mi bouchalo jak vrata od stodoly. Chvíli jsem nebyl schopen ani pohybu, pak jsem se odvrátil i já a jen tupě zíral na jinou stranu. Viděl jsem ji pokládat krabici pravděpodobně s lejstry, knihami a podobnými nesmysly, aby si odlehčila ruku a mohla otevřít klíčem dveře do "pracovny". První šok jsem tedy přežil, ač jsem měl namále, ten den jsem tak zmaten měl jen pár pivek a pár štamprlí myslivce, zcela minimálně jich oproti svým zvykům, což mě trochu udivilo. Pak jsem ji potkal až za dlouho, mlhavě vzpomínám na hrozný týden či co, ale zareagoval jsem stejně, nevěřícně jsem koukal.

Všemožně jsem se snažil hledat záminky, abych mohl spatřil tu učiněnou princeznu častěji než jednou za čas neurčitý, skoro jsem ji sledoval, když chodila z "práce", chtěl jsem se přihlásit do AA, (anonymních alkáčů), kam jsem samozřejmě docházel ve snaze najít kompromis, jak ze své situace, ale jen proto, aby ze mě tak netáhlo a abych působil trochu méně zdrogovaně, abych s ní mohl mluvit jinak než v pusté opilosti; proč jsem s ní chtěl mluvit, to dodnes netuším, ale mluvit s ní chci pořád, bavili jsme se tolikrát skrze různá zařízení, hrál jsem si na taxikáře, na doručovatele květin a kdovíco ještě, vždycky jsem byl udělaný do jejího hlasu. Jako křišťál. A když jsem si pouštěl nahrávky rozhovorů s ní, nedalo mi to a házel jsem na ně různé filtry a změkčující efekty, aby se mi jevil tak, jak jsem ho slýchával měsíce, roky - ve své podvratné mysli.

Vídaval jsem ji i jinak, ve snech, která předčila děsivostí i smrt, zachraňoval jsem ji zpod lavin, z hořících domů, podíval jsem se za ní i k branám Ráje, ale svatý Petr mě poslal dolů za hříšníky, v tom snu jsem umřel, protože jsem skočil z obláčku rovnou na dlažbu, jak mě nasral.

Při chůzi její pevný zadeček v těsných džínách přípomínal pěst, která se střídávě zatíná, rozevírá a zase zatíná. A jak krásnou pěst. Ty kyčle, jak se vykrucují. Pro některé muže ženské zadky, břicho a ruce znamenají mnoho. Já mám úlet na kyčle a způsob chůze. Jak kdyby vzešla ze spolku retardovaných akrobatů, co příliš mnoho času trávili na koze a metali přemety až do setmění, když měli doma dávno luštit křížovky. Vyznačuje se úplně konvenčním uvažováním, prostá, přímá, nepotrpí si na lhaní, nesnáší tyhlencty výmysly a podezřelá individua jsou ji z duše nepříjemná. Ona nic než rodina, schovávání se do ulit, pomalý vzestup a trvalý mír, lemovaný dobrotou z hloubi přesvědčení. Něco, co mé destruktivní a sebedestruktivní povaze je na hony vzdálené.

Pak se zeptala: chtěl bys dělat děti?
Už bylo jasné, že se podrobí.

Respektuj mě, poslechni mě, nic víc nechci.

Ano, respektuji Vás. Respektuji Tě.

Jsi férový chlap? Říkal jsem všechno neskutečné, jen aby mě chtěla. Ale ne, že bych primárně chtěl ji jen kvůli šoustání, tohle byla zcela nesobecká láska, úplně mi stačilo, že se mnou mluví, i když samozřejmě nic nemohla vědět o mé minulosti. Ale já zcela jasně viděl, přestože jsem byl a dosud jsem zasažen slepotou lásky, že ona je dokonalé ztělesnění úspěšného a štastného života, přesný opak mého chytání bludiček u jezera.

Sice přišlo varování, ale nečekal jsem, že se zeptá takhle přímo. Stejně jako jsem nečekal, že dojde k pohlavnímu styku.

Možná jsem si jen vše vyfantazíroval. Blázni jsme byli oba. Vůně milování ještě visela ve vzduchu týdny. Tenhle románek překonal i vysokou bloňdatou fyzioterapistku, co kouřila trávu na koncertě Led Zeppelin revivalu. Možná že láska, kterou jí věnuji, je prostě jen odrazem mé snahy o přiblížení se normálním, slušným lidem, kterým stačí, co jim život hodí pod stůl a nemají důvod se deformovat, té radosti všednodennosti je i tak málo, když pro ni člověk nic extra nedělá, ale když si ji odřekne, je vyřízený.

Ve dne v noci, pořád ji cítím. Volám přesto Cherchez la Femme! ! !

Příště si vememe na paškál blogující autoritu Steevea a jeho obdiv k Rytmusovi a zřejmě i ke Xindlovi X! Tak sladké sny, jestli spíte.