neděle 23. listopadu 2014

Ῥαντισμοῦ prý je číslo

Pane Kriste, na nebi i na zemi, baťuško,

dovol mi, abych se Ti pokojně vyplakal na ramínko. Šel jsem včera kolem hřiště, sousedícím se základní školou, a vyslechl rozhovor dvou malých školaček. Jejich rozprava by se dala označit za příserně tristní, nebýt těch nepřetržitých vycpávek typu: ehm, no, hehe, které mě bavily, ale o to žádná. Všiml jsem si, že jedna z nich už má neobvykle nalitá prsa a dokonce je zvýrazňuje push-upkou. Tak kde jsme, Pane? Je jí sotva jedenáct, nedávno to cucalo z prsu a najednou má sama kozy jako vozy? Nechci voláním o pomoc rušit modlitbu-žádost. Jen Tě prosím, abys lidem, co prahnou po spokojeném rodičovství, nadělil dcery, jejichž milující rty se budou pootevírat až poté, co maličko odrostou z plín, jejichž oči nebudou tak krásné jako oči mé matky a jejichž pipinky nebudou už v deseti vonět po šafránu.
My mužové jsme tvorové od přírody slabí, v slabosti je sice naše síla, avšak síla pouze symbolická. Ve skutečnosti muž, je-li mužem, a to mužem řádným, podléhá veškerým svodům a čím jsou všednější, tím spíš jim propadne. Nechceš-li způsobit pád omráčených orlů, našich průvodců a strážců na vezdejší pouti, z výše oblaků, bezmocně se převracejících, doslova drcených tlakem vzduchu, nedej nikdy ženě, aby na první pohled byla dobrá jen k držení vařečky a honění ocasů.

S přiměřenou úctou k šedinám,
Tvůj výtvor

Žádné komentáře:

Okomentovat