5. listopadu 1921, tedy přesně před třiadevadesáti lety, spatřil světlo světa György Cziffra, geniální maďarský pianista. Zrozen do extrémní chudoby v ghettu u Budapeště zvaném Dvorana andělů, už ve svých pěti letech, kdy jeho starší sestra se štěstím získala práci jako uklízečka a mohla tak rodině trochu finančně vypomoct a koupit si vysněné pianino, jako dítě velmi nemocné fascinovaně přihliží z lůžka, jak jeho sestra tiskne klávesy a napodobuje ji pod peřinou. Sotva trochu pookřeje, vrhá se i přes prosby otce, bývalého kabaretního hráče na cimbál, ke klavíru a hodiny denně cvičí. Jak se během týdnů zdokonaluje, a dělá pokroky, které jiným trvají měsíce, požaduje, aby mu rodiče zpívali melodie a on na ně ve variacích zkouší improvizovat. Po měsících samostudia si ho všimne kočovná společnost cirkusáků a ohromeni jeho talentem mu nabídnou gáži na týden větší, než kolik vydělají dohromady ostatní členové rodiny. Děti z ghetta ho zbijí, když se jim svěří. Po třech týdnech každodenního improvizování před diváky na známé operetní melodie Cziffra vyčerpáním onemocní a další měsíc se potlouká mezi životem a smrtí.
A dál už je to rutina neuvěřitelného ducha, člověka s nejobdivuhodnější vůlí, jaká kdy byla komu nadělena. Nejmladší přijatý člen Lisztovy akademie, kterému byly hned zpřístupněny masterclasse vyhrazené jen dospělým studentům. Neustálá práce, dokud nebyl povolán na frontu, oženil se s Egypťankou, aby se vyhnul bojům, dítě je na cestě, stejně bojoval, tankista, jediný z batajónu přežil, boj za samostatnost Maďarska, nacisté, vědomi si jeho génia, ho mučí, nechávají mu drtit prsty a nosit těžké balvany, tři roky v pracovním táboře, vězení, útěk s kradenou lokomotivou, po návratu má tak slabé vazy v zápěstí, že neudrží ani tužku, musí nosit speciální korzet, protože si poškodil záda.
Příběh je ještě zajímavější, ale nám stačí. Cziffra měl nesmírně štědrou a laskavou povahu. Při vítání vás vždy políbil na obě tváře nebo i na pusu a byl cítit česnekem a cibulí - jako mnoho lidí tehdy z východní Evropy. Když cvičil, nikdo ho nesměl vyrušovat, nikdo neměl přístup do jeho pracovny. Traduje se historka, že když ho jednou chtěl navštívnit entuziasta a zeptat se, jak má praktikovat oktávy, Cziffra, který zrovna byl v nejlepším, otevřel dveře a řekl, že je Cziffrův bratr (kterého nikdy neměl, celá rodina mu pomřela) a on že je dole ve městě v kostele. Prý chodil jak tygr v kleci po místnosti, byl velmi nervózní, ale když se na vás podíval, tak vás to prodchlo až dřeň. Říká se, že byl hodně osamělý a s rodinou netrávil mnoho času. Hodně kouřil, hodně pil - hodně tvrdého chlastu před ním vždy stálo na piánu, a když se živil jako barový pianista v klubu Kedves, mohli jste si kolem jeho místa pověsit bundu na oblaka kouře. Měl velké problémy se synem - dirigentem, který ačkoliv nesporný génius, nikdy nedosáhl otcovy reputace a mnoho lidí jej přehlíželo, svému otci záviděl, byl těžký alkoholik a v necelých čtyřiceti letech se upálil, a to byla poslední rána pro Cziffrovu tragickou životní pouť, od té doby nevystupoval s filharmonií, málokdy hrál a natáčel a k úplnému konci se prohloubily deprese, přišla rakovina a umřel po mnoha infarktech na zástavu.
Pro hrubý rámec stačí. Pomodleme se za dušičku výjimečného člověka, pravého tvůrce zázraků.
A dál už je to rutina neuvěřitelného ducha, člověka s nejobdivuhodnější vůlí, jaká kdy byla komu nadělena. Nejmladší přijatý člen Lisztovy akademie, kterému byly hned zpřístupněny masterclasse vyhrazené jen dospělým studentům. Neustálá práce, dokud nebyl povolán na frontu, oženil se s Egypťankou, aby se vyhnul bojům, dítě je na cestě, stejně bojoval, tankista, jediný z batajónu přežil, boj za samostatnost Maďarska, nacisté, vědomi si jeho génia, ho mučí, nechávají mu drtit prsty a nosit těžké balvany, tři roky v pracovním táboře, vězení, útěk s kradenou lokomotivou, po návratu má tak slabé vazy v zápěstí, že neudrží ani tužku, musí nosit speciální korzet, protože si poškodil záda.
Příběh je ještě zajímavější, ale nám stačí. Cziffra měl nesmírně štědrou a laskavou povahu. Při vítání vás vždy políbil na obě tváře nebo i na pusu a byl cítit česnekem a cibulí - jako mnoho lidí tehdy z východní Evropy. Když cvičil, nikdo ho nesměl vyrušovat, nikdo neměl přístup do jeho pracovny. Traduje se historka, že když ho jednou chtěl navštívnit entuziasta a zeptat se, jak má praktikovat oktávy, Cziffra, který zrovna byl v nejlepším, otevřel dveře a řekl, že je Cziffrův bratr (kterého nikdy neměl, celá rodina mu pomřela) a on že je dole ve městě v kostele. Prý chodil jak tygr v kleci po místnosti, byl velmi nervózní, ale když se na vás podíval, tak vás to prodchlo až dřeň. Říká se, že byl hodně osamělý a s rodinou netrávil mnoho času. Hodně kouřil, hodně pil - hodně tvrdého chlastu před ním vždy stálo na piánu, a když se živil jako barový pianista v klubu Kedves, mohli jste si kolem jeho místa pověsit bundu na oblaka kouře. Měl velké problémy se synem - dirigentem, který ačkoliv nesporný génius, nikdy nedosáhl otcovy reputace a mnoho lidí jej přehlíželo, svému otci záviděl, byl těžký alkoholik a v necelých čtyřiceti letech se upálil, a to byla poslední rána pro Cziffrovu tragickou životní pouť, od té doby nevystupoval s filharmonií, málokdy hrál a natáčel a k úplnému konci se prohloubily deprese, přišla rakovina a umřel po mnoha infarktech na zástavu.
Pro hrubý rámec stačí. Pomodleme se za dušičku výjimečného člověka, pravého tvůrce zázraků.
Žádné komentáře:
Okomentovat