Cestou zpátky v autě Sandra pokračovala v hladovce. Filip kouřil jednu za druhou, až se ho Sandra zeptala:
"Ty by sis vážně nechal od Lenky nasrat do huby?"
"Jo, jak jednou jdeš tímhle směrem, nemůžeš v půlce přestat."
"Tak to mě poser."
"Co je na tom tak světobornýho, prostě to polknu a pak vyseru sám."
Než jsme dorazili k bratrům Chrnickým, zmateně jsme běhali v křivolakých temných uličkách, už jsme měli pět minut zpoždění, a já to chtěl zabalit. Kdosi z balkónu nám posvítil. Byt se najednou našel snadno.
"Myslíš, že má něco k pití?" zeptal se Filip
"Určitě," řekla Sandra.
"Nevím," poznamenal jsem, "asi jsme měli vzít něco s sebou, pro jistotu."
V té tmě bylo těžké přečíst čísla, pak se ale otevřeli dveře a tam už stál hostitel. Proti světlu bylo vidět jen to, jak je zavalitý.
Pozval nás dovnitř a hned od dveří jsem zmerčil jeho bráchu, seděl v křesle a koukal smutně, zanedbaně, měl velké smutné oči, velké ruce, vypadal sešlý a osamělý, hned se mi celkem zalíbil. Tvář poznamenaná životem.
Navzájem jsme se představili.
Z pohovky pro párek psů čouhala péra. Byt byl jak po náletu. Líbil se mi čím dál víc.
"Se mi zdá, že tohle je pravá nora pro chlapy," zasmála se Sandra.
Chvíli bylo ticho.
"Fakt se mi tu líbí, hoši. Bydlíval jsem v různých barabiznách, ale v něčem takém nikdy."
"Nemáte, prosím, pivo?" zašeptala Sandra, připravená vychlastat řeku.
"Něco by se našlo, řekl brácha Chrnického a zvedal se, že něco přinese z ledničky.
"Vy jste prý boxoval, Ele?"
"On dělal všechno," dodal Filip.
Chrnický se vrátil s pivem a rozhodil ho mezi nás. "Poslední pivo," oznámil stručně.
"Do chuja, to snad ne," odpověděl jsem. "Jo, cosi. Dostával jsem hlavně přes držku. Uměl jsem uhodit, ale neměl jsem tu touhu, nebyl jsem si jistý, že to, co dělám, dělám dobře."
"Ukažte, jak jste boxoval." Vstal jsem a párkrát zaboxoval naprázdno.
"Párádní ruce, jak blesk," rozplývala se Sandra.
"Ty by sis vážně nechal od Lenky nasrat do huby?"
"Jo, jak jednou jdeš tímhle směrem, nemůžeš v půlce přestat."
"Tak to mě poser."
"Co je na tom tak světobornýho, prostě to polknu a pak vyseru sám."
Než jsme dorazili k bratrům Chrnickým, zmateně jsme běhali v křivolakých temných uličkách, už jsme měli pět minut zpoždění, a já to chtěl zabalit. Kdosi z balkónu nám posvítil. Byt se najednou našel snadno.
"Myslíš, že má něco k pití?" zeptal se Filip
"Určitě," řekla Sandra.
"Nevím," poznamenal jsem, "asi jsme měli vzít něco s sebou, pro jistotu."
V té tmě bylo těžké přečíst čísla, pak se ale otevřeli dveře a tam už stál hostitel. Proti světlu bylo vidět jen to, jak je zavalitý.
Pozval nás dovnitř a hned od dveří jsem zmerčil jeho bráchu, seděl v křesle a koukal smutně, zanedbaně, měl velké smutné oči, velké ruce, vypadal sešlý a osamělý, hned se mi celkem zalíbil. Tvář poznamenaná životem.
Navzájem jsme se představili.
Z pohovky pro párek psů čouhala péra. Byt byl jak po náletu. Líbil se mi čím dál víc.
"Se mi zdá, že tohle je pravá nora pro chlapy," zasmála se Sandra.
Chvíli bylo ticho.
"Fakt se mi tu líbí, hoši. Bydlíval jsem v různých barabiznách, ale v něčem takém nikdy."
"Nemáte, prosím, pivo?" zašeptala Sandra, připravená vychlastat řeku.
"Něco by se našlo, řekl brácha Chrnického a zvedal se, že něco přinese z ledničky.
"Vy jste prý boxoval, Ele?"
"On dělal všechno," dodal Filip.
Chrnický se vrátil s pivem a rozhodil ho mezi nás. "Poslední pivo," oznámil stručně.
"Do chuja, to snad ne," odpověděl jsem. "Jo, cosi. Dostával jsem hlavně přes držku. Uměl jsem uhodit, ale neměl jsem tu touhu, nebyl jsem si jistý, že to, co dělám, dělám dobře."
"Ukažte, jak jste boxoval." Vstal jsem a párkrát zaboxoval naprázdno.
"Párádní ruce, jak blesk," rozplývala se Sandra.
Podle Buka
Žádné komentáře:
Okomentovat