Znovu jsem snil. Tentokrát jsem pohyboval děsivou rychlostí. Na jakémsi prostranství tvořené plochou rovinou. Tam jsem stál a neviděl žádné živé lidi. Věděl jsem, že je to sen. Tak jako vždycky, podíval jsem se ve snu na android, kolik je hodin a pak jsem ho zas strčil do kapsy. Toto místo bylo prosto lidí. Bylo však zaplněno hordami strašidelných bytosti. Nikde jinde na zemi jsem nezáhledl ani jednu živou bytost s těmito světelnými kuklami. Byly to frustrované, nazlobené a zoufalé bytosti.
"Kde to, proboha, jsem," zvolal jsem do Nicoty.
Nejdřív jsem myslel, že na bitevním poli. Všude tito duchové s někým bojovali, zápasili na život a na smrti, svíjeli se v bolestech, rozdávali rány pěstmi, kopali. Neměli ale žádné zbraně, jen ruce, nohy a zuby... a co bylo zvláštní - neviděl jsem žádnou krev, nikdo nepadal mrtev k zemi. Řezali se, ale vnější zranění nebyla patrna.
Pokud jsem se domníval, že vidím peklo, teď jsem si byl naprosto jistý. Tato stvoření se zdála být uzavřena do svých zlovyků mysli a emocí, do nenávisti, vražedných myšlenek atd. Úplně přesně jako lid.
Ještě více hrůznější než to kousání a kopy, které si navzájem uštědřovali, byly jejich sexuální nešvary, kteří mnozí praktikovali v pantomimě. Pokoušeli se o perverze, o jakých se mi ani nesnilo (a to jsem byl ve snu), ale naprázdno. Zdálo se, že jejich myšlenky a skutky jsou jedno, takže nevím, jestli to, co jsem viděl, bylo skutečné, nebo jen obraz jejich myšlení. Bylo nemožné říct, jestli ty hrozné výkřiky zoufalství, které k nám doléhaly, nepocházely jen z jejich myšlení. Opravdu se zdálo, že tu na tom ani za mák nezáleželo.
Žádné komentáře:
Okomentovat