Poslední dobou se radostně usmívám. Přijímám pozvání k obědu od přátel pracujících v kovošrotu a protože čekají, že se jim ohlásím, než přijdu, často nestihnu ani předkrm a oni nepovažuji za důležité mě upozornit, že ke stolu se musí zasednout přesně v čas. Stačí se nevhodně posadit a už tě sjedou pohledem Mexičana, který nechal slušné vychování na druhém cípku Ameriky. Hostitelé nespouštějí pohled ze dveří a snaží se uhodnout, kdo další přijde. Kdo nebo co. Protože někdy se čeká vážně na divné existence.
Jsem z nich ještě nejnormálnější - ale to není nic divného, protože vskutku často narazíte na lidi, kteří odpovídají na všechny otázky jednoslabičně a ostatním překážejí, aniž by to pozorovali. Většinou znají dva tři vtipy s policajty a jsou tlustí a mírní a hledí na vás s nepokrytým údivem.
Nic proti asociálům - sám jsem takový pecivál a nemluva. Ale co je moc, toť příliš.
Žádné komentáře:
Okomentovat