Už jste to určitě zažily. Chodily jste s týpkem, který byl šarmantní jak Jude Law, prachů měl víc než Radovan Krejčíř a uměl naslibovat hory doly. Silně proudící hormony na vás narážely a poprvé od dvanácti let jste s ním zažívaly pravidelně mokrý orgasmus.
Akorát vás o měsíc později v osm večer přejel jak fošnu, sbalil své saky paky a vyrazil s kámoši lovit buchty na cikánskou diskotéku.
A jednoho dne, za dalších pár týdnů, pro jistotu vůbec nepřišel. Vypařil se jak pára nad hrncem.
Vy jste pak držely smuténku. Hořem jste vadly, vaše vytrénované zadečky a plochá bříška z jógy nabíraly nevzhledné tukové polštářky.
Zatímco charakter by vám aspoň poslal zrnka pepře s listem na rozloučenou (jako je kdysi obržel Darius), ničema už se neozval. Jakožto svině nebo vepř.
I hraběnka Ludmila (Bořivojova žena) radši spala v chlévě, než by dovolila, aby na ni vztáhl ruku potulný rytíř.
Snad vaše první myšlenky směřovaly k pomstě. Což jako první udělá lecjaká mladá dívka.
Místo aby zvážila situaci, kope svému ex-milému hrob. Myslí, že mu na hřbitově o dušičkách přijde zapálit svíčku. Jenže když se tam sejdou a scházejí oba, znervózní. Jí v McDonaldu a pije likéry, aby zahnala výčitky, ale už je pozdě. Beránek je surově zapíchnut a nyní krvací. Navlečena v drahém rouše, ověšena zlatým řetězem, kráčí truchlivě podél cemetéria a prohlíží si nepřítomně své dílo.
Myslí, že existuje mast proti výčitce. Že si natře bradu a líčka a bude zbavena toho pocitu. Ale to je omyl. Nelze ji zvrátit ani odčinit, pýcha ji rozestřela nesmazatelně po celém ubohém stvoření.
Zdá se jí, že níž nemohla klesnout. Omnes una manet nox. Kouří jednu za druhou, přibere, pak zas zhubne a tak se to táhne nějaký čas. Posléze potká zajímavého borce, dají se dohromady a ona zapomene. Ale červík, který dřív hlodal, nikdy hlodat nepřestal. Jen hibernoval.
Rozejde se s panem Zajímavým, protože jí sralo, jak ji všude plánoval aktivity. Už nesnesla jeho připomínky a do toho ten červík.
Může si odpustit červené vínko na noc? To by už teď bylo jen zbožné přání.
Plete na sebe bič. Zároveň už s ním chce nakládat jako zkušený vozka. Ten svého koně netýrá.
Kolik kokainu musí vyšňupat, aby se nemrzačila? Lajnu? Gram? Kilogram? Středně velký turistický kufr? Cisternu? Sklad Sámera Issy? Kolumbijské rezervy?
Je dokázano, že sugesce má ohromný vliv na naše fungování. Přejít prkno na zemi dovede víceméně každý. Stejné prkno deset metrů ve vzduchu už jenom ten, kdo rád balancuje na hranách. Běžný člověk ztrácí rovnováhu, padá atd.
Myslí si, že když si zahraje na postavu ze Ságy rodu Forsythů, na takového zdrceného Soamse, a bude běhat po domě a křičet: "Den ze dne se cítím lépe!", bude jí lépe, opak je však pravdou. Bude jí hůř a hůř, protože autosugesce, zvlášť pokud není trénovaná, nefunguje ve vyhrocených chvílích a pod vlivem silných emocí.
Kdyby si říkala: "Jsem nevinná křehká dívka, která se nedopustila ničeho zlého," nebo "Zachovala jsem se velice správně," určitě by dosáhla pozitivní změny. Formulky mají být definovány tak, jako by už se staly. Ne teprve někdy v budoucnu. Lidská psychika není dimenzována na budoucnost, ale na vrabce v hrsti, na tady a teď. Uvolněně, bez křečovitých snah, nic nehrotit, tak věci jdou a není třeba je pohánět. Stačí si je opakovat deset minut denně. Ve stavu relaxace, v duchu, nahlas, číst si je nebo třeba zpívat, všechno jedno. Ve fantazii si uzavřete představu do růžové bubliny. V ní je vložen váš cíl. Růžová je spojována se srdcem, obklopuje-li tak růžová něco, co si představujete, přinese vám příznivé události.
Nyní do ní šťouchnete... vypustťte ji, ať si letí vesmírem, jak jím pluje a přitahuje vaši vizi a shromažďuje energii k své materializaci.
Žádné komentáře:
Okomentovat