Rozhlédl jsem se. Byl jsem sám. Sám. Zase sám. Nebylo jí pomoci. Vyběhla ze dveří, nastajlovaná jak nějaká osmnáctiletá rašple z policejní akademie. Vyletěla jako střela a rovnou naskočila do toho jeho veteránského porsche 550, ve kterém kdysi mohla šukat Světla Svozilová a vyrazil jak šíp, ještě než stačila dovřít dveře. Zadíval jsem se znovu na tu roztomilou fotku, kde je polonahá v ZOO, která visela nad mým pracovním stolem. Cítil jsem, jak mi těžkne dech. Cítil jsem, jak mnou lomcuje vztek.
Asi po pěti minutách jsem si nahmatal tep. Pomyslel jsem, že to vše bylo pro nic. Rozhlédl jsem se, co bych mohl udělat. Jestli něco rozmlátit, nebo aspoň něco ukrást.
Byl jsem zoufalý, protože jsem věděl, že jsem prohrál. Byl jsem sice vysvěcený kněz, který trošku uhnul ze své svaté cesty, ale byl jsem pořád v církvi.. mohl jsem, měl jsem právo konat obřady, mohl jsem nás sezdat...
Jenže při první příležitosti by stejně pláchla znovu. Byla jako herečka. Do všeho pletla věci, které s tím vším neměly nic společného. A pak mě znovu přemohla nesnesitelná, nekonečná lítost, něco jako zoufalství.
Jako omámený jsem na sebe hodil hadry a vyrazil z domu... jenže jsem nešel za věštkyni z křišťálové koule, ale do nálevny. Malý zrzavý strejček a štíhlý, od hlavy k patě blondýn v černé mikině šli spolu zavěšeni po ulici jako dva malí gayové, kterými byli. Ten starší cápek mohl mít klidně přes čtyřicet, mohl být jeho otec. Ten mladý se usmíval, jako by měl kdovíjakou radost, že ho před chvílí přefikl.
Já byl v tu chvíli ale daleko, někde daleko od těch holubiček. Mi se hroutilo univerzum, které se táhlo od její kundy až k jejím ústům. Vytřeštěné mé oko hledělo do letní bouřky jako ryba, která hledí na vlasec. Zas jsem visel nad plání plnou výčitek a mrtvolného ovzduší, nad diluviálním průserem, z něhož se ani lehkovážný čůrák nevyseká nijak snadno.
Ona mi předtím řekla, že jsem cynický! No považte!
Nepřistoupila ani na mé finanční požadavky. Za to, že se stala mou korunní princezničkou lásky.
Žádné komentáře:
Okomentovat