Jana bude brzy sbírat lipový květ

Staletá lípa obsypaná včelami
od rána hučí dlouhé Óm
správně vidíme slzami
Le petit prince rozezněl malý zvon.

Od meze voní heřmánek (chamomilla),
je to jak v hádance – kdo nám ji dal?
Na vodě, v zrcadle vzkazy, že byla
a bude. Kdo ale vzal?




Tohle teď žeru k snídaní a podle hesla: Jsi to, co jíš, teď nevím, jestli jsem guma a nebo animal?

Mám horečku, horečku z osamělosti. Je to druh šílenství, který ničí mou hlavu! Už deset let bez pohledu do dívčí tváře. Která by ze mne tuto horečku vyhnala. Snad až na ty návštěvy rozličných dívek z vesnice, čím prostších, tím lepších. Prodavačky per cizokrajných ptáků zatím vedou.

Pitoreskně se v této vilce na břehu jezera, jehož jméno není podstatné, převalují postavy i předměty z místa na místo. Jindy se úplně zastaví a ze skrýše ryb, ležící nedaleko chatrče, kde mám uložené rybářské potřeby, se vybelhá slepec, který tam občas přespává. Je cítit rybami hůř než Eskymáci během sezóny. Jeho oči, věčně rudé od slepoty a nevyspání, bývají zchváceny a při pohledu na ně je mi čím dál hůř. Nemám ale to srdce jej vyhodit. Poslat jej na čirou smrt, na zkušenou, do světa. Jeho srdce nejspíš křeje vděčností, když mě občas míjí (neboť ví, že jen já chodívám oblázkovou cestou), ale nikdy neřekne ani tak, ani onak. Možná v něm bolestná opuštěnost roste až k zalknutí, když do mě zavěšena kráčí některá dívka z vesničky a s hlasitým: "Dobrý" jej zdraví, otevřená všemožným nepatřičnostem, které s ní provedu hlouběji ve vodě. Tyto aquabelly ostatně jsou dobrými kurtizánami, mají ohebné údy a těla jako ploutve a ne pro ně znamená nikterak řídce ano. Sladká něžnost dívčí lásky mě tedy drží při životech. Avšak zmíním-li se o vdavkách, každá pojme podezření, začne být upejpavá, často pronese nějaký trapný vtípek. Zesmutním a na to ona, že to byl jen vtip, jen pouhý vtip. Strojeně se přitom smějíc s kozami na půl žerdi vystavenými ven z topu.