Avšak vzmužím se, pomyslím na to, co přijde. Co mne čeká. Úžasná dobrodružství, ze kterých se budu radovat o něco víc než kdokoliv jiný, kdo je nikdy neprožil! Snad dostanu i psaníčko od jakési dívenky, která se choulí v chatce, v nějakém srubu na okraji civilizaci a tiše o mně sní.
Můj obličej září.
Ano, budou to dopisy od ní, přijde jich snad tucet. Čeká na mne již dlouho a obraz, který si představuje - věrného diplomata ležícího na vyprahlém lůžku, v jejím drahém srdci nic nevystřídá, ani když mě posléze potká ve skutečnosti...
Stůni zvláštním způsobem a často se obávám, že má nemoc zesílí a já zešílím a mám-li žít, je třeba mě co nejdříve dopravit k dívce na kraji civilizace. K jejím pestrým krajkám a tuhým stehnům a svůdným rtům herečky, kterou na podzim přepadla melancholie z covidu. Napočítal jsem zbytky cca dvou tisícovek plechovek, které jsem vypil během čekání na ni. A z těch šedesáti prasat, která jsem za tu dobu sežral, nejmíň polovinu z nich tvořili statní a veselí vepříci z ekochovů. Jsem tedy čistý, dá se říci. Ale ne zrovna vegan, jestli to které nevadí.
Hurá, zajásám. Konečně pohyb.
Obrátím se čelem k dívence, která rozhrnula závěsy do mého staromládeneckého kumbálu, zrovna když slunce stoupalo vysoko nad zenit.
"Je to slunce," řeknu tupě.
"Poprvé po čtyřech dnech se ukázalo, pane," zaševelila hláskem jemným jako samet.
Zlaté světlo chvíli zářilo, pak zhaslo a vrátilo se s kotoučem za kopec. Odvrátil jsem znechuceně tvář.
"Takže jsme čtyři dny čekali na pár vteřin jasu? To je v prdeli, Magdaléno, to je, říkám ti, v úplné prdeli," rozkřičím se na zmatenou, byť neúměrně půvabnou dívku, jejíž síla spočívala v uspořádanosti údů.
Její ztepilá postava a tvář modelky z Vogue s očima sežehnutýma plaménky mládí a pitvornosti na okamžik přerušily mlžno šero mé mysli a tichá mrtvolnost, ve mně se usídlivší, se rozplynula. Tato dívka má jen jednu sobě rovnou na celé severní polokouli, pomyslil jsem si. A přesto jsem se o ni, bůhsuďproč, ještě nepokusil. Obrátil jsem oči v sloup.
"Přines mi, buď od té dobroty, jeden křížek z jídelny. Ten, ve kterém jede na psím spřežení po ledu ten voják, nebo kdo to je. Chci se nyní pomodlit," poměrně důrazně jsem jí rozkázal.
Přikývla, otočila se, vzala za kliku dveří, otevřených již a vyšla z místnosti tiše jako myška.
Časuběh valil strašné své kolo a měl v plánu v tom pokračovat, dokud nedosáhne pustin. Za minutu byla zpět.
"Zde (vtiskla mi kříž do dlaní). A mimochodem, byla zde Iveta, pane," pronese bezvýrazným tónem, z něhož nelze vyčíst úmysl.
"Proč jsi ji nezdržela? Musel jsem být venku lovit rybky."
"Zahlédla vás s jednou z aquabell, s tou, co vypadá jako hrbatá a odešla, aniž cokoliv pronesla" oznámila mi klopíc oči do podlahy.
"Hrom aby ji vzal," zaklel jsem tiše pro sebe. "Musela mě vidět s nezávodící kapitánkou, opelichanou Esmeraldou. S tou jsem se nemusel zahazovat, ale co naplat, ostatní byly zrovna na vodních hrách."
Žádné komentáře:
Okomentovat