Ven a dál v ty širé kraje duše má zas vzhlédnout touží,
vlaštovka kde křídla svoje v modrých vlnách moře hrouží.
V síni mé tak dusno, těžko — a v mém srdci touha hoří,
rozmáhá se, v dálku šlehá, v dálku, v dálku, k moři, k moři.
Jedni soudí, že obraz je systém velmi rudimentární ve vztahu k jazyku, druzí se domnívají, že význam nemůže vyčerpat neuchopitelné bohatství obrazu. Avšak dokonce i tehdy, a zejména tehdy, je-li obraz v jistém smyslu hranicí smyslu, dovoluje návrat k pravé ontologii významu. Jak se smysl dostává do obrazu? Kde smysl končí? A jestliže někde končí, co leží za ním? Si to vemte, jak je to třeba s pitomou fotkou. Její realita je realitou toho, co zde bylo, poněvadž v každé fotografii nás ohromuje zřejmost právě tohoto: tak to tedy bylo, tímto způsobem tedy máme - jak zázračné a vzácné - realitu, před kterou jsme chráněni.
Žádné komentáře:
Okomentovat