Je to jen výmluva

Dívala se na mě úplně prázdně, bez výrazu, a přece jsem z ní měl najednou podobný dojem jako z Kristýny přede dvěma dny v obrazovém salónku. Že se k něčemu rozhoduje a nemůže se rozhodnout. Její bývalý vyletěl na Mallorcu a ona se pořád nemohla rozhodnout, zda si ho smaže z instagramu nebo ho tam ponechá. Protože i když spolu už měsíce nespali, nesnesla by, aby si tam nabrkl nějakou exotickou krásku s umělými kozami. Sama neměla příliš bujné poprsí, takže na druhých jí přešlo naprosto nefér. Buď jak buď, čas kvapil a ona se motala v kruhu dále. Myšlenka na urážku, jíž se vůči ní dopustil tím, že jí zahnul, jí byla prostě nesnesitelná. Měla přece tušit, už když ho prvně viděla, ten jeho nařvaný, sebevědomý ksicht, že takový frajer bude s prominutím stát za velbloudí hovno. Jenže ne, bůhvíproč jí přitahoval. Bavil ji. A když s ní vyjebal skoro nejlíp, jak se dá, propadla nezměrnému smutku.
Neměl jsem ani chuť jí nalít číšku, přišla mi v tu chvíli naprosto jalová. I když to byla fakt hezká samice, neustálá zahleděnost do zklamání z ní dělala nápodobu ženské. Sobě jsem nalil vrchovatou a popíjel opodál... rozložen v tom sofa... s výhledem na částečně zasněžené vrcholky Lovoše nebo Srdova. Napadlo mě, že člověk ani nemůže být blíž skutečnu, než když je takhle na horách, než když je někde v zákrutu divokých meandrujících řek a nádherných lesů, ve kterých po nocích pískají sýčci. Chybí opravdu jen takové jakési nekonečné moře a obloha, která by měla zvláštní modrou barvu, někdo jí říká tyrkys, kontrast tvořící s bílými či šedými prvky pahorkatin na jejich promítnutém pozadí. Uprostřed tohoto dneska již zapomenutého ráje by i přitroublý člověk mohl zapomenout na všechny ubohosti civilizace. Ona navíc nebyla nikterak hloupá. Jen neskonale naivní. A její naivita, zračící se v její proměnlivé tváři plné dolíčku, byla zpečetěna okamžikem, kdy se s Kamilem poprvé vyspala.

Tehdy mi bylo úplně jasné, že to s ní půjde jedině z kopce.