Neměl jsem ani chuť jí nalít číšku, přišla mi v tu chvíli naprosto jalová. I když to byla fakt hezká samice, neustálá zahleděnost do zklamání z ní dělala nápodobu ženské. Sobě jsem nalil vrchovatou a popíjel opodál... rozložen v tom sofa... s výhledem na částečně zasněžené vrcholky Lovoše nebo Srdova. Napadlo mě, že člověk ani nemůže být blíž skutečnu, než když je takhle na horách, než když je někde v zákrutu divokých meandrujících řek a nádherných lesů, ve kterých po nocích pískají sýčci. Chybí opravdu jen takové jakési nekonečné moře a obloha, která by měla zvláštní modrou barvu, někdo jí říká tyrkys, kontrast tvořící s bílými či šedými prvky pahorkatin na jejich promítnutém pozadí. Uprostřed tohoto dneska již zapomenutého ráje by i přitroublý člověk mohl zapomenout na všechny ubohosti civilizace. Ona navíc nebyla nikterak hloupá. Jen neskonale naivní. A její naivita, zračící se v její proměnlivé tváři plné dolíčku, byla zpečetěna okamžikem, kdy se s Kamilem poprvé vyspala.
Tehdy mi bylo úplně jasné, že to s ní půjde jedině z kopce.
Vskutku zajímavé výhledy.
OdpovědětVymazat