Po horkém vniknutí

Prý je mnoho přijít, ale čekat je víc. A ona teda zatraceně uměla čekat. Trvalo jí pět let, než se dokopala k cestě do Itálie. Jezdili jsme různými vehikly, ale nejvíc autobusy a pak jsme taky chodili dost pěšo. Viděli jsme vše, co smrtelné lidské oko může uzřít. Jak se váže réva, chrámy, oslíky, potkaly jsme Římanky, které chodily oblečené na trh jako sexuální otrokyně, žertovali s dětmi louskajícími ořechy na schodech, ve Fara Sabina jsme si vystřelili z ctihodných vikařů a v Benátkách jsme zas ztratili další iluze. Dvojice plešatých stařečků se nás ptala, jestli známe císaře Napoleona. Řekl jsem, že osobně a oni se zdáli upokojeni. Bylo to zkrátka období dost přitažlivé pro různé druhy ztřeštěností, a tak jsme se co nejvíc pokoušeli posílit vědomí významnosti těchto chvil. Až na tyto cestopisné drobnosti jsme si pochopitelně nejvíc užívali vlastních těl. Byli jsme ještě dost mladí a byli jsme taky náležitě krásní, jakkoliv si krásu představujeme. Ona byla malá, opálená na správných místech, lehká, s velkýma mandlovýma očima a výraznými řasami. Já byl šlachovitý, vysoký, podobný šelmě, s obličejem, jež zaujalo vystupujícím čelem. Neměl jsem si na co stěžovat, pořád jsme byli v sobě jako dvě nadržené veverky. Ve svých padesáti pěti kilech plně obsahovala skuliny i pahrbky, které by ocenil i ten nejnáročnější mladý hřebeček. Co mě na ní nejvíc fascinovala, byl bezesporu její vláčný pohyb. Pohybovala se skoro jako pomalu hraná melodie a takřka jako by ničemu nevěnovala pozornost - záludný ptáček z Loonie Tunes. Já byl naopak jako tank, vše jsem musel důkladně prošmejdit a všude napřed strčit pracku a šel tak i do míst, kam nevkročila dosud lidská noha. Nepředstavujte si, že bych byl někdy výkonný, nikdy mě výkon nezajímal, spíš mě zajímalo, jakých výkonů (a za jakou cenu) jsou schopni ostatní, než že bych s nimi chtěl soupeřit. Ale pro ni realita za konečky jejích prstů byla jako stěna potažená plátnem, v němž byly do světa vystřiženy jen dveře jejich úst a okna jejích očí. Proud dojmů ji často i během těch nejdramatičtějších chvil vyloučil do extrémního osamění, ze kterého se nechtěla vysvobodit. Když se vrátila zpět, byla jako dítě a její hlas byl podmanivý a vemlouvaný, byla hlasem vylíhlého slavíka. Vtipná situace nastala, když jsme vyrazili do cukrárny, kde seděla skupinka žravých dam kolem čtyřicítky, které levou zadní spořádaly sedmdesát zákusků se šlehačkou. Údajně byly na šňůře jako competetive eaters a jedna z nich, jmenovala se nějak jako Leah Shut[kaver] či [kever], dokonce soupeřila o titul v pojídání kávových dortíků. Zkoušela s ní závodit, ale nacpala se tak, že ji pak dva dny bylo na hotelu šoufl. Navíc záchod byl v tristním stavu. Přísahala, že už nikdy nebude dortíky jíst, ale tak docela jsem jí to nevěřil, neboť jí cuklo kolem levého oka, což pro ni bylo typické, když lhala. Měla tedy také chyby, které mají ostatní, ale které nemám pouze já. Na její obranu musím říct, že v celém svém životě jsem nepoznal nic tak zahanbujícího jako úspěch. Děvky na mě plivaly, dívky se mi vyhýbaly, tato jediná mě přijala. Nikdy jsem netrpěl na idealismus, dokud mě při jednom BDSM pohlavním styku nepřesvědčila, že je výjimečná bytost. Za to jsem jí byl tolik vděčný, že jsem ji na narozeninách kamaráda požádal o ruku... avšak víme, jak to dopadlo.