Rekviem pro pogující

kde zmar babizen všemu panuje

tam ona jedinou kundou je

vyzývá ji nesměle k tanci,

ta lísá se k největšímu kanci

Co víc je žena než kosočtverečná energie, naplněná pamětí koule? Připomínám si to často a také to tak často cítím. Je důvěrně průzračná, zosobněná neviditelnost v terénu, kulatě zapomnětlivá. Komupak by se nezastesklo po takové zřícenině? Slunce v ní zachází, jako když se kydá hnůj, tak neúprosně, ubohý rezekvítek dole v ulici by zaplakal. Ve třetině života už na ni křičí, aby byla vděčná, že může být. Když se s ní dáš do hovoru, každé její slovo jako by bylo pohnutkou. Nejen z této země. Vědouc, že může být kdykoliv nahá a že nahota působí - i oblečena tvoří efekt. Oblečenost v ní obnaží šaty. Směje se, hraje si s prstýnkem, s loknami, předstírá, že nepije. A tváří se tak tajemně, že pro ni kdejaká všednost musí být katastrofa, zároveň však nenápadně líce nastavuje k políbení, asi aby pak byla ještě tajemnější. Zmýlí každého, když v ní had ironie kmitá jazykem, ale uštkne-li, bolest je přesná. Zacílená na smrt, na vraždění teenagerů nevídané. Jako kdyby šlo zas jen o únik - ale od čeho, od koho vlastně? Říká se, že ani opilství není dobrovolné. Prostě se sejdou alely. Možná tedy za to nemůže, otázka však zní, jak tedy, jak tedy žít s ní, která se drásá, sama přitom zraňujíc na katafalku svůdnosti? Stačí ji milovat, řekl někdo, ale nedořekl - aby (se) klamala.