Tápající ve tmách

miluji noc torzo černé Venuše

jamesony pihované

s mírným žalem dělím se s ní o krígl

Nezapomeňte, že miluji ty, kteří se nebojí sestoupit za asfodelovou louku nevědomí, až z útrob vnitřností hnijících břeckou piva, na rtech jména bývalek za oparem mlhy, pojí mě k nim blízkost spříznění, asi jako vaše bradavky pojí vaše nabíječe, jsou pro ně ornými poli, co vadnou rychlostí blesku, ale ve vší tichosti, gravitací shrnovaných pod křídla zdechlin. 

Nečekám nikoho, a přesto se stále dívám na dveře, jestli do nich nevstoupí.. nějaká lee-banda, krasavice ve špinavém prádle, nějaký pořádný brouček k vytrhání křidélek! Brouček z obrazů totiž není opravdový brouček, slova ho zkazila. Nabádám vás znovu, přijdete-li k mým dveřím, nevstupujte.

Dva životy, okamžik, úplnost, blaženství

hektolitry vína, romantických seriálů a koitů,

na nádraží zamávala a já, který jel dál,

jsem pochopil, že už ji nikdy nespatřím,

že i kdybych za ní šel, šel bych za ní jako mrtvý

že i kdyby se vrátila,

vrátila by se leda z onoho světa

Podzime, podzime,

rzivou sněti krve potřísněný,

plesová vráno na snopu,

přeletíš námi bez zvuku,

jako semeno je bez slova.

Byla k zulíbání

a hned ji taky zlíbal

její všecky potlačené slzy

proudily vzhůru k úsměvu

když nazítří odcházela

jitro ji tisklo do zad

vzpomínky stehen