Souboje o ženy

Nejsem žádný samoúčelný erotik, to už jste pochopily, zhýralství ani cynismus nepatří mezi mé hlavní rysy. Proměna z pracujícího inteligenta na samoúčelného erotika mi zabere asi pět minut. Zrovna když smolím články. Normálně jsem kultivovaný a opovrhuji vulgárními duchy. Poněvadž se v činnosti psaníček nepídím po žádném konkrétním tvaru, za pevně vytčeným a tudíž i vymezeným ideálem, mohu si tu klidně básnit cokoliv, aniž bych o sobě měl nižší mínění. Přitom všem mám zájem jen o vaši radost, zájem delikátně kořeněný citem.

Prokrastinace sem, prokrastinace tam, v televizi, na plovárně i v rádiu. Pro mě to jsou jen teorie. Po nich mi nic není. Nápovědy, šepoty, žádná nahromaděná fakta, nic nenasvědčuje tomu, že když týden jen ležím v posteli, že to bude mít neblahý vliv na mou konstituci či nedej bože mozek! Nemám žádný zvláštní důvod tady sedět a smolit článek, ale taky nemám důvod to neudělat, takže... tu sedím a smolím. Nejprve si vyjasněme, proč tu jste. Toužíte po náloži slov, které vám rozproudí žluč. Až nastane ten správný čas, žlutá, fialová, černá a další barvy vašich srdcí se budou vařit jedna vedle druhé a budou z nich stoupat husté kotouče výparů. Barvy vašich nálad však mají i jiný smysl, než se jenom rozpustile předvádět. Stříkance různých odstínů, v šatech ještě plných duhy, které se slijou do růžových loužiček, vám ukážou cestu do víru barevného tance. Připojíte se k mně s tamburínou, budete podupávat kolem kotlů, budete se kroutit a opijete se brzy barvami. Pak budete spokojené. Nejdřív zpovzdálí, pak už zblízka, tělo na tělo. Takže si to řekněme na rovinu, co se vlastně stalo: podařilo se vám ztratit kluka, údy se vám roztřásly, v nosních dírách  bublaly hleny a stůl se rozvibroval pod divokými údery vašich pěstí. Co z toho, že vypadáš, jako bys spíš nedosáhla, než dosáhla dvaceti lety, máš bezchybnou postavičku, pevné břišní svaly, velikost nohy 40 a oči Bette Davis, když stačilo jediné pozvání do jazzového clubu, aby se jeho přízeň rozhořela pro tvou spolužačku... protože pro jedno kvítí slunce nesvítí. Myslely jste, že vám to vydrží, ale pochopily jste, že to nebyl ten pravý. Berte to jako nezbytný rituál, ze kterého byste později, jako třeba v padesáti, mohly mít smrt, ale nyní má blahý vliv na vaše vyléčení, cílem je se vždy pokusit z ničeho vytěžit aspoň něco. Nesmíte v sobě dusit hněv, to nesmíte. Nemusely byste taky pak později mít dítě, bejbíka, malé dítě přítomnosti, s tím pravým, však víte, ne s tímhle, co byl dobrý tak akorát ... no ani do postele ne! Nebyl to zrovna skvělý exemplář muže. Ale přesto jste se dokázaly povznést nad tu skutečnost a zkusit to s ním, zkoušet to s ním dnes a denně... po týdny, měsíce, než už to fakt nešlo. Tak jako tak jste se potrestaly samy, že jste s ním byly dýl než týden. Těch pár prolitých slz je ještě mírný trest za vaši nerozhodnost. Byl to třeba panovačný tlusťoch trpělivě sedící na bobku a čekající, než mu uvaříte kulajdu. Když jste mu podaly talíř před nos, jen zvedl pracku a naznačil, že můžete odejít. Ani se neuklonil, ani se nezdvihl, když jste se mu pochlubily, že jste dostaly přidáno. Nesloužil vaší mysli, nýbrž smyslům, svým smyslům.

Bůžek na klopách sáčka
smlouvu s peklem
v koutě taverny odpočívá