Dávila se piškotem

S Alčou jsme si byli souzeni. Byla stejně jako já dost skromná a nikdy nepokukovala po nových hulánech, tak jako já nikdy nekoukal za dalšími lejtky. Když říkám souzeni, myslím tím, že osud nás svedl dohromady při takové peripetii, že by i Čechov nám mohl jen tiše závidět. Byla vdaná, ale dost blbě, řeklo by se. Její manžel byl ajťák a většinu času ťukal kód na noťasu. Byl to taky docela neurotický ubožák, který se hlásil k náckům z Dobřichovic, podle toho, jak na mě působil. Ona byla naopak nadšená pro kulinářství, zajímaly ji Sázky a dostihy a horovala pro prezidenta Zemana, sledovala DVTV, třídila odpad, byla to osoba jaksi velmi ohleduplná ke společnosti. Myslím, ale už si nejsem jist, že měla brčálově zelené oči. Nenechte se zmýlit, na první pohled to byly obyčejné oči, ale kdo si našel cestu k jejímu srdečnímu laloku, pochopil, že to byly oči klisny, věčně řijící po horkém vsunu. Její manžel jí přepych lásky ani sexu samozřejmě nemohl a ani nechtěl poskytnout, takže jsem musel zastoupit jeho místo. Ochotně se mi vzdala, hned po naší třetí schůzce. Protože její ženich stejně jako já občas neodolal moku poctivého chmelového moku, a přestože zdaleka nepil žádnou extraligu, docházíval aspoň dvakrát týdně z knajpy v mírně povznesené náladě, tři třináctky, řekněme. Byla už zvyklá, že když je trošku jetý, jen se zuje, svleče a jde spát. Usínal do minuty. A právě tehdy přicházel náš čas. Chvatně se vykradla z lože, oblékla, tiše se vykradla z bytu a už utíkala po schodech dolů k domovním dveřím, kde jsem na ni čekával, v ruce pugét růží. V její tváři mě překvapoval protikladný rozpor. Když byla s ním, tvářila se pokorně jako puťka, bezbranně. Se mnou ožila, celý její výraz nabyl slavnostního rázu, zazářily oči a tváře jí dychtily vzrušením. Brával jsem ji s sebou například na koncerty tvrdé hudby. Někdy, když se napila Jelínkovy vodky, byla jako labyrint, ve kterém bez možnosti úniku bloudila minulost a všechny její hříchy. V těch suchých srpnových týdnech byla jako zlo, musela. Které zlo nemusí, také musí, to známe asi ze zkušenosti každý, ale srdce to v nás popírá, jsouc podpíráno všemožnými i nemožnými argumenty, že na tom nezáleží. Taky už všichni víme, že na všem záleží, pro většinu z vás hlavně na drobnosti nejvíc. Já byl, to se ví, napitý trochu víc a kolemjdoucí nás vídávali, jak se zavěšeni do sebe potloukáme po ulicích jako ve snu - inu, mělo to své kouzlo.