Šum opilcova hlasu

Věta jakkoliv krátká či jakkoliv dlouhá nevyjádří ten jadrný smutek sám, hořkost mlčenlivého zoufalství, jímž jsem léta procházel. Při pohledu nazpět se jen vlastnímu neštěstí směji, neboť s ním byl konec v momentě, kdy jsem přestal vzdorovat a přijal podmínky, jež pro mne do té doby byly zdánlivě nepřijatelné. Tolik jsem miloval kudrnaté dívky v latexových šatech, že jsem pro ně zapomněl žít. Až během už spíš závěru jednoho krásného koncertu v Dubé za mnou přišla, asi osmnáctiletá, kudrnatá, v latexovém triku, navoněná, s tím, že se jí moc líbí způsob, jakým po ní pokukuji, že to prý vidí prvně. Velice mi to imponovalo a rozhodl jsem se ji blíže poznat. Píchali jsme tu noc na palouku za klubem, v přítmí měsíce, který nebyl, nebo ho byla jen čtvrtka, už nevím jistě. Každopádně bylo to zákoutí plné něhy, kdy jsme složili kosti a kde mi vysála ptáka jako málokterá jiná před ní či po ní a taky byla podle zásluhy tak postříkána jako málokterá po ní. Vracela se do klubu úplně prosáklá spermatem, a to i skrze ty fetiš hadry, ale rozradostnělá jako čivava po návštěvě psí sauny. Prostor pro mě získal nový rozměr. Bylo mi takřka do zpěvu, kantáty už se třásly, že mě konečně nějaká žena chtěla. Poznat mě z té stránky lidské, chápete, intimně, ne jenom se zeptat, jak se mám a vysmát se mému roztrhanému triku nebo nemytým vlasům. Jak bych se asi měl? Nechtěný, nežádoucí, nepředvídatelný ožralec se sklonům k výbuchům agresivity, k maniodepresivitě, ke klaustrofobii, k zkratkovitému jednání pod vlivem dimethyltryptaminu, bez rodiny, bez přátel, bez práce, bez vyhlídek, bez naděje, kdy jediné, co mi zůstalo, bylo sebevražda. To se ví, že jsem mohl říct: fajn, jde to, díky, jak to dělají dneska asi už všichni. Ale já byl přesvědčen, že jednou v životě by neuškodilo být upřímný, říct, co si opravdu myslím a co skutečně cítím. A stačil pouhý týden, abych  proti sobě popudil zbytek černého města, protože jsem se začal upřímně vyjadřovat ke všem a nikdo z toho nevyvázl zrovna se ctí. Tedy se mi podařilo z několika málo osob, co mě ještě nezavrhly, stvořit armádu nenávistných mstitelů. Kuriózní, viďte, ale to zdaleka není konec. Mluvil jsem tedy ve středu těch několika a nabádal je, aby byli sví, aby odhodili předsudky a aby nikomu nepodlízali a nelíbali zadky. Za žádných okolností. Šel jsem na férovku hrozně strmě, stále výš a do nich, výš do mraku těch normálních, avšak pořád vnitřně nějak rozkolísaných a stalo se, že jsem dorazil až k jakémusi skalnímu hnízdu, kde mě obklopovaly jen chumáče mlhy a dýmající propast hrozící pádem. Nejdivočejší orlí vyhlídka, jakou si lze představit. Výsledkem je, že se nezměnili, ale mě z hnízda vykopali a donutili emigrovat.