Bosá popelka

Jednoho jitra vstal jsem nevrlý, smuten, znaven nečinností, puzen, jak se mi zdálo, vykonat něco velikého, nějaký skvělý skutek, a otevřel jsem okno, žel mladí kluci v oranžovém dresu akorát kopali septik. Už jsem chtěl zas zavřít a zatáhnout závěsy, když jsem si všiml dívky, která svižným krokem procházela kolem rozkopané země. Prohlédl jsem si ji pozorněji. Měla pěkně tvarovaný nos - takovou bambulku. Byla to čistě moje posedlost prohlížet si pozorně tváře dívek. Dokud nepřišla do mého zorného úhlu, šílel jsem nudou. Pak jsem tedy zpozorněl. Zosobňovala v křepké, holubičí chůzi vše, po čem jsem toužil. Už zdaleka vábila zářícími vlasy, jejíž tíže zakláněla její hlavu maličko nazad. Tato krásná obluda představovala skutečně jednoho z těch živočichů, jež nazýváme "můj anděli!", totiž ženu. Byla to žena malá, ale majestátní a vznešená. Když procházela kolem kopáčů, protočila kotouči svých modrých očí. A pak, bojím se to přiznat, působila na mě ještě přitažlivěji, neboť byla jaksi přirozenější. Vyjádřila svůj odpor vůči těm nízkým tvorům, kteří se pachtí v hlíně a potu, aby jí poskytli o něco víc pohodlí. Avšak Bůh ji stvořil podle moudrého úmyslu dokonale, bylo to přece dílo Jeho rukou, takže hledat na ní mouchy by si troufl jen zhůvěřilec a nevděčník. Vypadala celkově jako nesmírně šťastná žena, snad manželka nějakého vlivného okresního politika a možná jí nakonec ani šumivá rozkoš slávy nebyla tak zcela neznáma. Když ji srovnám s pekly, jež svět obsahuje a jichž je pln, oděnou jen v látkách tak hebkých jako její pleť, pro niž zručný sluha vykrajuje denně nejlepší sousta pečeně, nemohu se neubránit pousmání. 

Je totiž ještě daleko horší, ta kyprá koketa, pod vzdechy vzdouvající její vonnou hruď jí bije srdce hyeny. Vskutku při pohledu na ni vznikla otázka, co tato ohebná dívka pohledává zde, pod rozkošným podzimním nebem? Ježto jsem byl na pochybách co činit, nečinil jsem nic. Zhluboka jsem si povzdechl, zatáhl závěs, padl do pohovky a dal se do čtení napínavého románu paní de Genlis.

Jen tuším... Vždycky jsem jen tušíval, a také tok myšlení byl v mém

případě jen čmáranice a cit jen klesť, obyčejné podobenství… Ovšemže byl tu také divoký proud intuice, co na tom, že bez hladiny? Za cenu života jsem chránil svobodu, čemuž se bez nadšení a zápalu dnes dá jen stěží uvěřit. Přesto mi, prosím věřte, že i já po něčem toužíval a žasl, co bylo na světě panen, které byly schopny pro milého jakékoliv oběti.