Proto ty slzy

Svrchovanost, povíme si, co suverenita znamená ve filozofické hře. Někteří lidi si myslí, že jsme se zrodili z opic a naší jedinou funkcí je rozmnožovat se, pracovat a umřít. Nemám jim za zlé, že tak smýšlejí, protože dluží hodně duši, která zakrněla ze všech těch hádek v panelácích a opilých fotříků rozvalujících se na kanapi v 10 ráno. Jsem ovšem skálopevně přesvědčen, že nepocházíme z opic, nýbrž z prasat. Jen si to vezměte, kolik chlapáků se ráno bije v prsa, když si jde vyčistit zuby? Správně, mnoho jich nebude, protože nemají genetický základ pro opičí chování, kdežto pro chování prasete jsou jaksi predeterminováni. Jen co uvidí uklizený koutek, vemou svůj prasečí ocásek a jdou ho zaneřádit, nezastaví je ani volání hospodyně, která nemůže pochopit, jaké prase si přivedla do bytu. Často jsou v tom uživatelky bytů nevinně, prostě si jdou vyrazit z kopýtka po náročném týdnu v práci a narazí na takové dobře oháhnuté prase s bankovkami proklatě v oběhu. Zadívají se na sebe chlípně, jak už to otroci vášně dělají, a po několika lhostejných frázích přejdou do protiútoku. "Co děláš?" "Jako čím se živím?" "Ne, co děláš." "No… jestli myslíš, čím se živím, tak pracuji jako generální konzultant v dceřinné společnosti Diesel and traktor." Dají si dva panáky, prohodí pár bezvýznamných vět a oba opilecky pomrkávají po exitu. Zažijou noc, kterou si nepamatují a ráno, když se chlap obléká, ženská leží pod poduškami a říká si zklamaně: s tímhle děcko mít nechcu. Chlap jede za manželkou a děckem, náléhavé záležitosti ho odvelely přes noc do kanceláře. Dají si s manželkou nicotnou pusu, povíská ve vlasech svého synka, budoucího otce, stejně mechanicky.

Hinc illae lacrimae

Proto ty slzy navlečené do řetízků. Proto ta svrchovaná krutovláda zmrdů. Odkud vítr vane, snad poví legie z thráckých Bóreasů, jich hadí oči a šupiny penízků. Tolik vím, že podvratné jednání rozvrací stát, rozbíjí nařízení a směrnice, a že jen zlé srdce umí vskutku básně deklamovat, že každý stín vede denice.

Hinc illae lacrimae

Proto ty slzy zachycené na vlásku. Odporný lysý holub leží na kúru, asi spí, opodál dítě, strašně škaredé, se krmí zeleným červem. Je jako dirigent ve sboru bez sboristek. Trošku kalič, trošku hovado, sedne si obkročmo na lyru a polyká všechny harmomelodické tóny. Přerostlé děcko s knírem ponenáhlu dosahuje nirvány, s rolničkou, nebo možná plechovým zvonečkem, kterou má uvázanou na bryndáčku, vyluzuje buclatými prsty zvuky nějaké romance z 16. století, kdy nebylo možné ze sna štkát, protože jsme se nemuseli dívat v televizi na sumisty. Poslední šťouchanec do strun a duše pračlověka zaplesá - přerostlé děcko nás návratilo do původního chaosu, jízlivý úsměšek tohoto posledního opozdilce optimálně v nás rozsvítí pohodu, zbývá už jen nalít punč a sledovat, jak ho muzikální děcko pije - jako naducaná sasanka, kterou pokropili z hasičské hadice. Nechce se mu do punče, ale nezbývá než setrvat, právě tak to chlapi z orchestru dělají, i kdyby mělo dojít k rozpadu slitin, vydržet do závěrečného dechu.