Jak si stěžuje věčný kverulant Puškin v básni:
dare náhod, dare marný,
živote: nač byls mi dán?
tak si stěžuje náhodný důchodce v MHD:
pusť mě sednout, mám už roky,
chceš ať z tebe chytnu šoky?
Když za druhé světové války děda mého kámoše dělal pro FIR (Fédération Internationale des Résistants), pro Mezinárodní federaci protifašistických bojovníků, říkal, že ho mátlo, že k nim chodili takoví voňaví vojáci na kontroly a pořád se usmívali a pak bouchli pěstí do stolu a začali se vyptávat a házet paragrafy, vznětlivě se dotazovat, listovat v lejstrech, proč XY nepřišel dnes do práce a kdo myslíme, že je za tím a tím odbojem. Hezky se dívá na film Obyknovennyj fashizm, překomentovaným do češtiny Horníčkem.
Pokud jde o mě, všichni mí známí jsou horliví stoupenci novofašismu, takže na hnutí něco musí být, něco, co všechnu tu válečnou smršť posvěcuje a staví ji na piedestal upotřebitelné idee.
Politika jde mimo mě, ale prezervativy, které stojí víc než mlíko, rozrušují i můj stěžejní klid, v tu chvíli, když prezervativy, které samozřejmě neužívám, ale jsou k dispozici párům myslícím na zadní vrátka, překročí cenu mlíka, říkám si, že ti, co stojí u moci, by měli zvednout daně a snížit důchody, aby zas prezervativy klesly na ceně. Nanečisto si můžou hrát na doktory, ale jak má na náš růžový svět přijít další kojenec, má vyrůst v pořádného občánka a reprezentovat svými postoji ústavu své milované vlasti, je na místě podat stížnost na nemožnost mu takovou šanci poskytnout, když i mlíko je dražší než otázka, zda ho přivést na svět, tak ztěžka a v porodních bolestech.
Tunelář, kam se podívám. Kdo tady vůbec má čest ve tváři? Ťukám loktem do souseda na nějaké antidemonstraci a vidím, že je to prezidentův poradce v přestrojení. Brzy se objeví na scéně vidlák, nevím, jak věci fungují, ale vždycky někdo musí hrát šaška, chopí se vajíčka a začne pálit po Topolánkovi. Někdo jiný vytáhne z tašky rajčata, a tak to jde dál, dokud nedojde na květák. Místo aby vytáhli bazuky a Munroeův efekt by se postaral o zbytek galapředstavení. Vidím, jak to žvýká z tribuny, dojde k řečnickému pultu a prohlásí: Naším úkolem je najít tepnu problému a hezky jí dodat štávy... směju se. Někdo jiný v první řadě pláče, že mu práce vzala rodinu. Že je lepší míň pracovat a víc se věnovat rodině. Řečník si upraví brejle a spustí jeremiádu: Jsme tu v zastoupení lidu, chytám z něho psotník, naší svatou povinností je postarat se o mladé pokolení, aby i ono, až přijde jeho čas, štedře se postaralo o nás... Štíhlé děvče se pouští svého šamstra a přiloží si obě ruce k ústům, tlampačem pak volá: Děkujeme, odejděte.
Teď bych mohl vyjmenovat, co se dělo dál, protože pohroma je slabé slovo. Zádrhel provázel zbrunátnělé tváře politiků až do ústraní, zatímco hřmící dav, třebaže neměl protitankové zbraně, skandoval Děkujeme, odejděte.
Žádné komentáře:
Okomentovat