Věnováno charliemu na insane-freakk.blogspot.sk
Koříme se božským krásám přírody, tvoříme v nadšenosti a v slastném vytření a mlčky se noříme do holčičích očí. Nezříme cíle před svými kroky, pusté srdce, prázdná peněženka, znavuje nás svým teskným tokem jednozvučný žití šum. Svět nám osiřel, kol pustota. Kam chce nás moře zálib nést?
Vždyť vždy týž je osud života:
vždy číhá, kde krůpěj štěstí
buď bezuzdnost,
buď domácí despota
nebo další řezník citů,
před kterým roztává jemné srdce,
halí se do smutku
běda, strašlivá trýzeň tísní nás,
je možné pak pochopit,
když někdo trpí žal
větší než možno snésti,
že roztomilý život ukončí?
zdá se, že ano, poznal jsem mnoho sebevrahů,
pár holek jsem dokonce dohnal k sebevraždě
na dálku,
mosty mají spád,
a všichni mi to vyčítali,
i když není co vyčítat,
smířit se se smrtí druhých je možná těžké,
ale pročpak naříkat
to bozi směšují nám štěstí s neštěstím,
z žen hlavně nikdo neměl být zrozený,
smrtelníci už vůbec ne,
co naplat,
chyba vládne člověkem,
žena však je velkým zlem,
krásným šperkem se přiodívá
a rouchem ji muž zdobí
jak sochu ze všech nejhorší
tvá nízkost ve mně budí hněv
nouze tě pohání z kouta do kouta
a nikdy se nerozhoří v tobě žádný
ani spásný, ani zhoubný
plamen, život se podobá ránu,
kde se ponenáhlu rozjasňují všechny barvy,
a oheň, u jiných se měnící v žhavě planoucí den,
u tebe nekypí v zářivém poledni,
potom nezmírní a nezbledne a přirozeně před večerem nepohasíná
nic tě nevolá, nic tě nebouří,
mysl tvá je ztracena
Žádné komentáře:
Okomentovat