Dneska jsem, borci, rozlítaný jak střela. Začal jsem psát sequel k ALPu, poslouchal rádio z Afghánistánu a dokonce sledoval virál. Může za to asi fakt, že posledních pár dní nebo týdnů bylo brutálně nepochopitelných. Jen uvažte. Atentáty v Paříží, Ronda Rousey ztratila MMA titul a Charlie Sheen je HIV pozitivní. Do prkvančic, co nás čeká příště? Tyhle události byly tak nečekané (Charlie, tys nepoužíval ochranu?!) a tak mnou otřásly, že jsem ztratil víru v humanitu. Ještě beru, že se lidi odpalují v restauracích v malebných městech, ale že Ronda někdy prohraje zápas, ještě trapným knockoutem, to by mě v životě nenapadlo. Zarmoutilo mě to víc než ji. Ale aspoň pochopila, že nikdo nemá patent na vítězství. A že místo předvádění šatů a vystupování v bezduchých talk-show bude muset začít trochu trénovat.
Zakokrhání kohouta vždycky Sineád vyburcovalo ze spaní. Trhla sebou, zvedla víčka a notně se podivila, koho to vidí spát vedle sebe. Tentokrát v její posteli neležel oddechující chlapec, ale chlapci dva. Nechala si je do pokoje poslat Sebastianem v naléhavé záležitosti. Už tam zůstali, když je požádala, aby s ní hráli svlíkací poker. Oba byli k ničemu, ňoumové. Pamatuje si, že měli problém to do ní v noci naprat, nemohli najít, jak či kam do ní vstoupit. Prostě byli tak ztumpachovělí, že zapomněli, kde se nacházejí její otvory. Veškerá neuralgie pochází z problémů s vaječníky, dočetla se v příručce. Byla to taková nepřesná, tupá bolest, která se vracela jako zlozvyk, jehož se nemůžeme zbavit. Měla extrémní záchvaty migrén, a protože ji nikdo nedokázal vyléčit, musela si to po nocích rozdávat se zajíčky, kteří aspoň na pár milosrdných hodin utišili její trampoty. Byla v těch chvílích příjímání jako božský plod vzácné květiny, který se při dotyku rozbují jako plevel. Sebastian zrovna snídal foie gras s dijonskou horčičí, když k němu, navoněná a vysprchovaná, dorazila. O kluky v posteli se postarala po svém, zabila je, podřezala jim hrdla a odřízla ¾ penisu a strčila je do zavařovacích sklenic; vždycky si nechávala trofeje pro štěstí.
Místo mozku mám cedník, samé ďury ze syntetických drog a narkotik, ale přesto se nevzdávám, jednoho dne se mi na cement splní sen. Až se za století chytré hlavy spojí a dovolí nám cestovat časem, i mrtví povstanou z hrobu, a to právě bude má šance. Stanu se mikroorganismem. Ano, čtete správně. Budu malá bakterie, která vleze někomu do průdušek na návštěvu a vytvořím tam kolonii svých duplikátů. Ne duplikátů v pravém slova smyslu, jen mně podobných. Řasinkový epitel mi svými trapnými kmitajícími ciliemi nezabrání se množit jak posraný králík z klobouku! Vytvořím zcela sám legii mě podobných a zaútočím s ní na plíce vyšších obratlovců. Budu nepřemožitelný jak demolition man působící v hrtanové příklopce. Zdemoluju epiglottis a vrhnu se dál, dál, dál, dokud nenasadí kozatá doktorka antibiotika. Ale i ty přemůžu a přestože zůstanu v armádě zřejmě sám, budu žít poustevnickým životem hihikomori v tlustém střevě. Nezlomen, takže vítěz. Asi jako vozíčkář na paralympiádě, kterému se před cílovou rovinkou rozpadne vozík.
Mily deníčku, potkal jsem holčičku, která v pěstičkách svírala kaštan. Když jsem se jí ptal, proč drží ten kaštan, odvětila, že jí dodává sílu. Tolik let žiju a nikdy jsem si nevšiml, že kaštany dodávají sílu, až do dneška.
Žádné komentáře:
Okomentovat