Všichni mí známí mě zaprodali. Myslí si, že jsem pytel sraček a přestali se se mnou bavit. Do toho všeho jsem přibral 2 a čtvrt kila a vypadám jak ponorka v cirkuse. Prostě teď už nemůžu mezi lidi. Mám i jiné starosti, ale těmi vás nebudu přehlcovat. Uvažoval jsem o tom, že si koupím nějaké odpustky - teď, když jsem věříci. Ano, dal jsem se na víru, budu protestant nebo katolík nebo prostě nějaká pravoslavná organizace. Modlím se dvacet čtyři sedm. Odpustky byly za časů Husa drahé, ale nyní jsou za pár šupů, i já si je můžu dovolit. S odpustky v kapse mi budou automaticky prominuty tresty za hříchy. Při představě, že mě v pekle diblíci polévají hořící vodou nebo nečím horším, se otřásám hnusem a sebelítostí. Chodím teď každý večer do kostela na mši, orodují u mikrofonu za mě i jiné hříšníky, nic tak extra zajímavého - až na to, že jsem tam potkal hezkou holku. Má hnědé vlasy po zadek a zpívá haleluja a usmívá se na každého. Závidím ji její nosík. Jako slůně. Taky jsem zjistil, že pracuje pro nějakou výzkumnou laboratoř ve sféře robotiky. Nebýt vázana firemním tajemstvím, prozradila by mi, jaké nové objevy se uskutečňují. Těším se, až ji zase potkám a pěkně si pohovoříme.
Včera jsem žral kefír a tomatový salát k tomu. Kefír se vlastně pije. Nebo se může pít, já ho však polykám na lžičce. Přechodil jsem mozkovou mrtvici, tak zvládnu sníst i kefír, no ne? V tom chrámě, kam chodím, je takový nenápadný výklenek, zeď se tam propadá pod tíhou materiálu. A tam bych si právě chtěl tu hnědovlasou posadit na bobek a povídat si s jejími vlásky. Fouká tam, občas tam postřehnete i tající sníh, je to prostě děravý prostor. Jediné místo, kam oči Všemohoucího nezalítnou. Chvěla by se jak osika a s jazykem pitvorně vyplazeným by mi povídala o kuchyňských robotech, které inženýři sestrojili. Jak jsou vybaveni ohromnou umělou inteligencí a brzy budou umět i sami vymýšlet recepty. Znělo by to strašně překvapivě všechno. O to mi přávě jde, žádná rutina a železné košile, nýbrž překvapení. Osvobodit se z pout zvyku. Kámoši mi kdysi říkali, že jsem největší alkoholik na světě a já to bral jako povzbuzení do práce, do tréninku. Chvíli to šlo jak na drátkách, jenže pak vavříny vzaly hrubý odklon. Pak už jsem jen pospával ve škarpách, nevnímal, kdo se vyskytuje v poblíži, munice vtipů se ztenčila, protože jsem nedokázal pořádně vyslovovat a celkově mi bylo na umření. Chtěl jsem moc a upřímně opustit tento kouzelný svět. Dokonce jsem se jednou věšel, zcela spontánně, na dětských prolízkách na Černé louce. Ve tři nebo kolik ráno, přesto se našel očividně zcela namol člověk, který mi podepřel nohy a osvobodil mě ze smyčky. Poděkoval jsem mu, vděčen za tak nezištnou pomoc bližnímu a odešel pryč. Tehdy jsem měl umřít - jako tolikrát - a paradoxně tehdy to bylo jedinkrát, kdy jsem se s ničím nepáral a na nic neohlížel, přesto došlo - jak už je zvykem - k selhání.
Včera jsem žral kefír a tomatový salát k tomu. Kefír se vlastně pije. Nebo se může pít, já ho však polykám na lžičce. Přechodil jsem mozkovou mrtvici, tak zvládnu sníst i kefír, no ne? V tom chrámě, kam chodím, je takový nenápadný výklenek, zeď se tam propadá pod tíhou materiálu. A tam bych si právě chtěl tu hnědovlasou posadit na bobek a povídat si s jejími vlásky. Fouká tam, občas tam postřehnete i tající sníh, je to prostě děravý prostor. Jediné místo, kam oči Všemohoucího nezalítnou. Chvěla by se jak osika a s jazykem pitvorně vyplazeným by mi povídala o kuchyňských robotech, které inženýři sestrojili. Jak jsou vybaveni ohromnou umělou inteligencí a brzy budou umět i sami vymýšlet recepty. Znělo by to strašně překvapivě všechno. O to mi přávě jde, žádná rutina a železné košile, nýbrž překvapení. Osvobodit se z pout zvyku. Kámoši mi kdysi říkali, že jsem největší alkoholik na světě a já to bral jako povzbuzení do práce, do tréninku. Chvíli to šlo jak na drátkách, jenže pak vavříny vzaly hrubý odklon. Pak už jsem jen pospával ve škarpách, nevnímal, kdo se vyskytuje v poblíži, munice vtipů se ztenčila, protože jsem nedokázal pořádně vyslovovat a celkově mi bylo na umření. Chtěl jsem moc a upřímně opustit tento kouzelný svět. Dokonce jsem se jednou věšel, zcela spontánně, na dětských prolízkách na Černé louce. Ve tři nebo kolik ráno, přesto se našel očividně zcela namol člověk, který mi podepřel nohy a osvobodil mě ze smyčky. Poděkoval jsem mu, vděčen za tak nezištnou pomoc bližnímu a odešel pryč. Tehdy jsem měl umřít - jako tolikrát - a paradoxně tehdy to bylo jedinkrát, kdy jsem se s ničím nepáral a na nic neohlížel, přesto došlo - jak už je zvykem - k selhání.
Vydělávat si v tomhle posraném městě na živobytí není žádný zločin. Dělá to každý. Kromě mých kámošů budižkničemů, feťáků a bezďáků. Spolu ve stínu lip si dáváme v Irving parku do nosu na lavičkách z plaskaček rumu, taháme lajny a smějeme se obyčejně oblečeným chodcům. Chodí za prací, zmrdi. Neví, že prací je zahálka a že činnost je nečinnost, nejsou žádní podělaní nesmrtelní mudrcové z bambusových hor, neví, že práce přijde za nimi.
Tenkrát mi bylo sladkých patnáct a seznámil jsem se sousedkou, byla to má první láska jménem Dolores, bez zájmu jsem před jejím vchodem popíjel pivo a koukal, jak jsou vyvedeny veřeje, když otevřela... byla to láska na první ztopořený úd. V pubertě stojí penis v průměru o 300% častěji než později, jak dokázaly vyzkumy vedené sexuálními vědci. Ukázala na mě a řekla: pojď mi vysát šťávu z broskvičky. Tak jsem se polozmateně zvedl a šel, následováním voláním přírody a lásky! Dolores žila alternativně, nosïla na krku pentagramy a oblékala se jako gothička. Není tedy divu, že měla prsa potetováná nějakými satanistickými klikyháky a místo jeskyňky slastí měla černou noru, kde by se ztratily i krtci. Přesto jsem ji miloval z hloubi srdce. Psala příběhy z podsvětí a všechny její postavy jsem bez problémů inspiroval já. Jestli myslíte, že z nich tuhle krev v žilách, tak vás zklamu.
Žádné komentáře:
Okomentovat