Jé, díkuvzdání

Foceno kdysi na Sahaře!

Vzdávám dík světu, že mi umožňuje dýchat, že jsem požehnán dechem a podobné srajdy. Taky děkuji mamince, že mě porodila, tatínkovi, že se o mě hezky staral řemenem a sobě, že jsem nikoho nezabil.

(Záchvat kašle z přemíry dojetí!)

Když jsem se plavil po mořích na bárce, těžké, nepoznatelné rameno mě posunovalo vstříc končinám svým strašným a pomalým pohybem. Byly okamžiky, kdy jsem myslel, že všechno se zastaví na vrcholu vzedmuté vlny jakoby v nepřítomnu. Celá loď se chvěla nezemským třasem, jako by mělo každou chvíli rupnout kování, jako kdyby už byla, kocábka s vesly, roztříštěna a čekala na povel, aby se rozplynutí věcí kolem ní vytratilo… v tichu, v hovoru, v honění nebo modlení, v krmení dětí i znásilňování babysitterky! Pokud tenhle stav trval, nepropadal jsem strachu a vysílal moři vzkaz: Dej si víc záležet, dosud jsem zde, poháněn větry od pólů a spalován mediteránským sluncem. Později mě postihla bouře a lodička se pod tím náporem děsivě stáčela a trámy se takřka nepostřehnutelně kroutily jak sudy s černým prachem. Nevím, co jsem dělal noc a den v tom lítém zápasu s rozbouřenými vlnami. Moře mě vyplivlo daleko od lidí, na nějakém ostrově, který se jmenoval Tenerife, jak jsem zjistil později. Tam jsem strávil ve společnosti domorodých lovkyň perel skoro celý rok. Vzpomínám, že jsem tam zapálil sirotčinec. Tehdy jsem vypadal jako nějaký izraelský voják-dobrodruh s britským akcentem, a spíš byste mě tipovali někde v baru na Riviéře v pět hodin ráno prolévat hrdlem v abecedním pořádku všechny druhy kořalek, které tam mají, než se ve skafandru s lovkyněmi perel potápět v azurovém moři.

Píseň opilého podle Egona

V koupelně je pára
v páře je Dagmara
Ovívá se houní
a přitom okouní
Pak do vany leze
studu beze

V kabince je sucho

zřízenec napíná ucho

Slyší Oldu píchat

Magdu zrychleně dýchat

Oba lezou ven

mají lepší den

Dora se teď učí

až jí v hlavě hučí

myslí pořád na to samé,

ještě pořád stránky láme,

chtěla by mít lepší den,

kdo jí splní tenhle sen?