Pak se dokopu ke kanibalismu. Možná myslíte, že mám v hlavě úplně vymrdáno, přestože se prezentuju jako inteligent. No máte pravdu. Pokud se úspěch člověka měří úspěchem na poli akademickém, sotva byste na tomhle kontinentu našli většího idiota. Přitom já se tak snažil. Když mi byly čtyři, chtěl jsem se naučit psát daktylem, ale zjistil jsem, že nespočítám ani přibližně počet dob, ani do tří jsem nenapočítal. Navíc jsem neuměl pořádně abecedu. Řekl jsem si, že se, než vstoupím do školky, naučím aspoň počítat líp než ostatní děti. Jenže co se nestalo? Do školky jsem nastoupil a hned první den mě vyrazili, protože jsem týpkovi vykopl zub. Možná mě máte za agresora, potom ovšem nevíte, že to na mě lstivě hodila jedna pihatá holka s copkem, pak se ještě dvacet minut tlemila do polštáře. Ve školce bych se určitě naučil počítat, pokud ne stejně dobře jako ostatní děti, pak jistě jen o něco hůř, a to by mi už nepůsobilo v pozdější kariéře kupř. ekonoma nebo diplomata takové nesnáze. Stejně každý ví, že takový Klaus ml., mimochodem po otci chytrý člověk, počítá milióny jen odhadem a že pokud se o pár desítek nebo stovek přepočítá, měnová reforma nebo hlas lidu ho náležitě navedou ke stopě omylu, kterou může v cukuletu zkorigovat. Nicméně tak daleko jsem neviděl. Jen jsem toužil vydělávat obrovské peníze, abych si mohl koupit nějaký kousek lesa na samotě a stáje, dráhu, jezdit parkur, hřebelcovat koně, znáte to. Kácet deštné pralesy jsem zrovna neměl v plánu, to až na "střední", kam jsem oficiálně nikdy nenastoupil. Ale abych zbytečně netýral čtenářstvo ani sebe, zkrátím svou cestu jeslemi nebo školkou nebo čím to bylo, kde jsem všehovšudy pobyl jen pár dní a když mi po letech odloučení od okolí babička oznámila, že jsem byl bystrý chlapec a složil zkoušky na základní školu, málem jsem jí samou radostí s nebo zlíbal stíny. Na základce jsem patřil k horším studentům, číst jsem sice chtěl, ale ne máma mele maso, měl jsem na záchodě u babičky Gulliverovy cesty a Huckleberryho Finna... to mě pálilo, ne Ema mele mámu. Můj nezájem o učivo byl odměněm postupným propadem hodnocení, nejdřív z dvojek byly trojky a pak už nebylo kam klesat, tak mě aspoň dávali po škole sedět v opuštěné učebně, kde jsem měl za úkol kreslit malé mořské víly nebo zpodobňovat tajfuny, jeskyňky a podobné úkazy, které moji výtvarkářku, mladou absolventku, napadaly. Číst jsem se sice postupně horkotěžko naučil, ale nikdy mě nedávali nikomu za vzor, dokonce když jsem jako jediný měl zájem se učit nazpamět básničky ze soc.realismu, paní čestinářka protestovala a namítala, že mám držet zobák, když ani ten slabikář se nejsem schopný naučit. Později na nějaké soutěži v recitování jsem byl poslední z posledních, protože jsem si vybral báseň od Morgensterna, jakousi Košilelou, při které jsem si dával jó záležet, abych pletl slova a vycházela tak změť čehosi nečekaného, co nedávalo ani původní divný smysl, prostor pro interpretaci se sice zvětšil, ale taky šablonovitě vykreslil do ztracena, protože už nikdo, a ze všeho nejmíň nějaká komise, neměl chuť řešit, co znamenají ty šprýmovné lylekoši, nebo zjišťovat, jestli jsem neotesanec nebo jen blbec, možná se i krutě mstili jediné lektorce mající ve mě důvěru, která mě přihlásila. Na druhý stupeň už jsem zkoušky ani nepředstíral podstupovat a protože jsem byl příliš zaměstnaný vystřihováním si z atlasu spór jedovatých hub uložených ve vřeckách, měly mě za nesoustředěného, a když se mě kdo tázal na to, jaký je rozdíl mezi přímkou a úsečkou, odkázal jsem ho na perspektivní nebo lineární kresbu, kde se může poučit, zdálo se mi totiž, že na deformacích nejlíp poznáte, kam měly body směřovat. Radši mě zkrátka nechali tu základku dokončit, i když neměli žádný důvod, o který se mohli opřít. V té době už jsem o přestávkách tahal na hajzlíkách a místo svačinek dostával od souseda vždycky nějaký ten tuzemák, který mi kalněl zrak a předkláněl ramena. Na střední jsem se nehlásil, zabil jsem v sobě žáka, nebo ho ve mně zabil svět, a místo toho jsem chodil za kamarády do jejich výuky, na učňáky, dokonce i na gymply, všude jsem se vetřel jako "nový přírustek do třídy" na pár hodin nebo i dní, a takhle to dalo pár let studování na černo, ze kterého jsem neměl nic moc, až na pár holek, kterým jsem cimcal bradavky a strkal jim ruce po pochev, nějaké ty rozpoznané podvraťáky v těch příliš ordinérních zástupcích homo faber, z nichž někteří skončili, jak jsem čekal, někde skoro jako poslanci, někteří skončili v autodílnách, jiní na masnách, dřevošrotu, nikdo však neskončil tak špatně jako já a dnes mohu s určitým smutkem prohlásit, že je tím vinna má neschopnost se kloudně učit, přicházet pravidelně a bez remcání do kontaktu s lidmi, kteří mají mnohem lepší mozkovnu než pouhý stuprum a sát z nich ty vědomosti a učit se zkrátka a dobře, jak se věci mají, učit se novým poznatkům, třeba kdo zabil Ferdinanda D'Este a proč je kukuřice tak žádané zboží. Kdybych býval byl dobrý student, mohl jsem dnes přednášet na prestižní univerzitě třetího věku a dokonce psát studie, čerpat ze starých dobových kronik a listovat z větve na větev mezi povahami, vědět, že ten je třeba mírně psychopat a ta zas ráda střídá kluky, byl bych možná skvělý psycholog a možná bych i zachraňoval lidem životy na lince důvěry. Takhle mám jen syndrom zmarněného úsilí, protože já se opravdu snažil zapadnout do kolektivu, kdybych býval měl na studium střední školy, mohl jsem snad dokončit tu střední oficiálně a vydat se bojovat na jidiš vysokou, musela by být do určité míry výběrová, poněvadž už jsem takový rozsévač bakterií a ne každý setkání se mnou přejde ve zdraví, a protože se říká, že čistý organismus je půl zdraví, rouhání a klení na nefunkční tělo musí být druhá polovina. Kdyby tady existovala nějaká střední sebedestrukční, kdo ví, třeba bych se stal i předsedou třídy a mohl vyhrát semtam nějaký pohár ve zhýralství. Místo školy jsem končíval v nemocnicích pro sraní krve, kde se mě snažili bez udání důvodu připravit o život, podepisoval jsem štosy reverzů, aby mě házeli do blázinců a na záchytkách se mi snažili cigáni na lávce pro pět tlustých, ožralých cigánu, strkat pyje do zadku a vůbec, jediná univerzita, ze které, jak já to vidím, stojí za to graduovat, je kriminál a tam bych měl možná čestný titul.
Žádné komentáře:
Okomentovat