Zapřažen

Mám novej boxovací pytel, nacpal jsem si dovnitř kameny a budu si představovat, že tluču Kalouska. Když mi bylo dvacet, byl jsem jako Alexandr rezavovlasý, nad vysokým čelem mi bujne kadeřily vlásky, nosil jsem kšilt dozadu, a tak i týl vypadal trochu jak krocan. Měl jsem zcela rovný, masitý nos, dost nápadně řecký profil. Nechával jsem se tak často zvěčňovat na obrazech a fotografiích z pařeb. Hlavně jsem se chtěl odlišit od mého otce, notorika, brutálníka, který byl celý motorkářsky rozevlátý. Nic se mi nepříčilo více než zestárnout. Chtěl jsem si uchovat jinošskou, hrdinskou vizáž nepřemožitelného kaliče. Oči jsem měl daleko od sebe, jedno jsem měl černé jak uhel a druhé do modra, jak obloha, než ji pochčije bílá stužka paliva z letadla. V mžiku jsem z nepřítomného pohledu dokázal vydolovat tvrdý, bolestný pohled, pod kterým jihly měkké dušičky. Ne že bych toho využíval - jen občas v hospodě, když jsem chtěl drinky zadarmo, případně ošahat nějakou sukni. Léta bez boje se na mě ovšem podepsala neblaze. Celý jsem zestárl, tělo změklo, břicho překryl bachor, vous mi pokryl většinu tváře a oči zpopelavěly, přiblížily se k nosu, který se zúžil a tvář už nedýchala vnitřní silou a sebejistotou, nýbrž touhou po oživení flaškou, jiskřily mi oči už jen tehdy, kdy jsem měl dostat příděl pika a místo legend se začaly šířit poplašné zprávy o mých kapavkách atd. Místo plynulého toku řeči se objevily stojaté vody, kdy mi přemýšlení, o čem chci mluvit, zabralo víc času než vyslovení věty. Voníval jsem jak balzámový topol, každý mi rád stál nablízku - po letech tuláctví topol pokáceli a zasadili tavolníkovec, který páchl močůvkou, pivem a hašem na sáhy daleko. Z výsluní jsem spadl do rokle, kde se uhnízdil sám stín.

Z hudby ke mně doléhal tlumotý chřestot bubínků Neila Pearta a andělské trouby Albinoniho. Než je z týdne na týden, z měsíce na měsíc, jako vrah plánující zapíchnout vaší tchýni ve vaně, vystřídaly Buty a jiné zdegenerované kapely z jukeboxu! Tak hluboko jsem klesl, že jsem si začal ve svém pádu libovat a doufal jsem, že budu mít stále kam padat. Leč dno je plytší, než by se řeklo!

Ve dvanácti jsem měl zkrotit Bukefala, leč koně jsem poprvé uviděl až v šestnácti. Proto se celé mé dětství odvíjelo šejdrem, byl jsem zneužíván rodiči, prarodiči, po děcacích, všude, kam mě šoupli, celé dětství na mě dolehlo až po dvacítce, jako když ohýbate železný prut a on se zlomí, až když ho vytáhnete z pece. Jako když Leonardo v mládí trhal ocelová lana a řetězy, já trhal propouštěcí listiny z výchovných zařízení! Stejně vztekle a se záští v srdci.