Děvčátko Momo

Znáte ten příběh o holce, která se vzala kdovíodkud a která si získala všechny lidi z okolí? Protože i když nebyla bystrá jako liška, uměla jako nikdo tiše sedět, když se mluvilo. Momo měla dar naslouchání.

Momo byla malá a byla dost hubená.Člověk ani při dobré vůli nepoznal, kolik je jí let. Osm, nebo možná už dvanáct? Momo měla neposlušné kudrnaté vlasy, černé jako smůla. Podíval ses na děvčátko a napadlo tě, že se jich snad nikdy nedotýkaly nůžky nebo hřeben. A pak ještě měla Momo velké, neobyčejně krásné oči. Také její oči byly černé jako smůla. A kupodivu, právě takovou barvu měly nohy malého děvčátka. Neboť Momo chodila skoro pořád bosa, jen někdy vzimě nosila boty, ale každou jinou, nešly dopáru, a navíc se jí obě vyzouvaly. Jak je to možné? Momo neměla nic, jen to, co někde našla nebo co jí darovali. Chodila v sukni zpodivných křiklavých záplat a sukně jí sahala po kotníky. Aby jí nebylo zima, nosila staré pánské sako, široké v ramenou a dlouhé. Rukávy si Momo ohrnovala. Ustřihnout je nechtěla, protože pamatovala prozíravě na to, že přece poroste. Kdo mohl vědět, jestli někdy v budoucnu zase najde takový pěkný a takový praktický pánský kabát, a ještě s tolika hlubokými kapsami.

Zahrejte si teď všechny na Momo, protože vám povím historku, ze které oněmíte!

Bude o švarném junákovi, o jednom hospodském ořezávátku a o femme fatale. Kecám, to bych se furt opakoval. Ale vtipné je, že dala kopačky osmahlému junákovi a začala se muchlovat s tím hospodským bad boyem. Ne, dost, dost už... Historka se váže k pivu. Víme, že chmele u nás bylo dost a dost už v 9. století našeho letopočtu. Kvality sice ne libové, ale třeba král Vašek k němu neměl výhrad a vyhlásil trest smrti každému, kdo byl nachytán při vývozu jakékoliv odnože chmele, ze které by se daly vypěstovat nové sazeničky. Ale někde se stala chyba a ve 12. století byl chmel přepraven po Labi do Hamburku na chmelařské trhy. Od té doby se chlastá jak o život na obou březích Labe.

Kdo mě zná, ví, že jsem nejtalentovanější piják piva na světě, ale protože se nerad chlubím, řeknu už jen to, že k profesionálnímu pití piva jsem se dostal náhodně. Stejně náhodně, jako když bylo v Babylónii pivo objeveno. Obilí se skladovalo v hliněných nádobách, omylem tam natekla voda a pěkně to zkvasilo. Pak si někdo všiml, že to hezky voní. V Suméru dělali pivo kaš, v Babylónu šikarum. Zajímavé je, že vaření piva bylo ženskou záležitostí. Když jsem se byl dívat po světě, objevil jsem fabriku, kde zcela vážně připravovali pivo kaš podle původní receptury, resp. nápoj, který je nápodobou piva, a měl ho možnost ochutnat. Kaš se dělá pouze z ječného chleba a sladu, protože chmel tehdy ještě nikdo neznal. Je silnější a říznější, ale doporučil bych ho pouze opilcům, pro běžného spotřebitele má moc procent a hlavně nemá tu správnou pivní vůni a čepičku pěny, kterou si rád dopřeje český pijáček.