Socha neklidu

Představuji si ve snech Tlachapouda. Zvíře s drápky, které se skrývá s mokřivách...

Je svačvečer. Lysperní jezeleni
Se vírně vrtáčejí v mokřavě.
Vetchaří hadroušci jsou roztruchleni
A selvy syští tesknoskuhravě.

Vystupuje jen tehdy, aby nás pokosil. Prohrát je jednoduché, na to narazíš, co? Je jistě vznešené být ztroskotanec v prdeli, navalující se na sebe hromadu sraček. Kdokoliv to může dokázat; a téměř všem se to podaří. Mlčím. A taky proto, že pro jedinečnost prostě není slov, zůstávám v úžasu němý, vděčím snům za prozření, které má stejnou váhu jako třeba nirvána pro budhisty.

Víme, že být znamená být jediný, to říkal tuším Leibnitz. Indická ilozofie je hezká v tom, že pro ně je vše změna, všechno existuje, protože se mění a prý věci, které nepůsobí vlivy, nejsou, vlastně ani nemohou být.

Zároveň si nemyslím, že tu jsme nějaké transcendentí veličiny, které vytrvale postupují na cestě poznání a starají se jen o sebe. O svoje blahořečení, tím myslím, o poznání niterných procesů atd. Mně třeba vůbec nezajímá, jaký jsem, hlavně, že se užívám, co mi dny přináší. Nikdo nemůže dělat práci za toho druhého. To je sice fakt. Ale protože jsme jednou na tomto světě, máme se starat být co nejlíp, ne? Jak je to ještě s těmi dějinami křesťanství, o co tam šlo... neodmítájí existence duše, tím se mi protiví. Ale budiž. Nedokáží se hlavně zbavit jakési individuální postmortality, myšlenky na ni. Bez ní by, přestože je to nanejvýš barokní pověra, nikdy nevymysleli báchorku o kříži a smývání vin. I když je samozřejmě poutavá.

Všichni končíme v labyrintech svých pocitů, ne? Tak ať nejsou zašmodrchané. Úplně rozumně smýšlející, všemi smysly oplývající zdravý člověk, nikdy nehledá v lásce víc než pouhý záblesk potěšení. Bere situace, jak přicházejí, plodí děti, vychovává je, dokonce někdy vychová i adepta na příjemný článek společnosti, a nějaká tažení na křižáckém poli extáze ho vůbec nezajímají. Nevrhá se do ohňů, aby zachránil svou "lásku", nehledí být spasen podle vaišéšiky a už vůbec se jeho duše trvale nenachází ve stavu mrtvého kamene.

Píšu pro všechny osamělé kundy, nic víc v tom nehledejte. Kdybych chtěl nějakou ženu učinit šťastnou, tak ji smažím vajíčka. Ptákem louku nepokosíš... Prostě mám rád holky, nemůžu za to. Jednou jsem se narodil jako prasák, nezměním se a ani nechci. Vyhovuji mi, že za mnou chodí s prosíkem, abych se s nimi vyfotil, abych jim vypral spodničky atd. Minulý týden jsem byl v prádelně, stoupnu si před výdejnu čtvrťáků, automat, říkám mu totalizér, soustředím se, abych zasunul bankovku, když tu mi poklepe na rameno čísi prst, otočím se:

"Haló, nemáš dolar navíc, mně se vytratil z kapes." Možná spíš řekla: "Dejte čtvrťák." Už mi tuhl v kalhotách.

"Jistě, dám ti dva, tumáš, teď můžeš vyprat i babičce." Cítil jsem, jak se mojí dlaně dotkly ty prsy a projela mnou elektřina.

Byla to dvacítka s melírem, s obrovskýma očima, nápadně veselá, určitě ji baví, že se může ukazovat jen v punčocháčích se vzorem rybářské sítě, když má nekonečné nohy. Příjemná změna oproti těm hlodavým veverkám okolo.

Poděkovala, usmála se a řekla: "Přijď ve středu, dáme si rande tady (u totalizéru), nebudeš litovat."

Určitě nebudu, ale nepřijdu, poněvadž s nima jsou starosti, skromné málo světské radosti se mizíkuje, vytrácí s každou další minutou, kterou trávíš ve společnosti vyběravých dívek, které neví, co chtějí a když to náhodou ví, tak je toho až příliš...

já raněný, ona krásná, nikdy nefungující rovnice. Akorát v té posteli, když za oknem jemně sněží... U ní vyhrálo tělo nad duší, většinou to tak je... Pravda je taková, že všichni zajímaví lidé umírají v kouřícím hrnci plném sraček.