Naslouchala vrzání

Věnováno eduzelutho, která mě nenávídí, aniž mě zná

(tak daleko jde její cit)

22.8.2002

Budím se s očima podlitýma děsem. Rozhlížím se kolem a nevidím vidím jen modrou, červenou, bílou a modrou, pruhy, které sviští vzduchem, jak se mi motá hlava. Vstávám z vlhké země, kočka mě počůrala, zas neví, kde má záchod. Otec je od pátku mrtev, hurá. Ani nemusím na jeho pohřeb. Vlastně to zatím vypadá, že žádný pohřeb nebude. Jedině mě mrzí, že jsem ho nestačil zabít sám. Viděl jsem fotky z místa čina. Pěkně se nám, vašnosta, oběsil, modrý jak lak na nehty. Ta jeho milenka má takové podvozky, že by na nich uvedli do pohybu perpetuum mobile. V tváři se zračí sexuální drajv, určitě je věčně lačná po souloži. Neumím si představit, jaký člověk by chtěl trávit čas radovánkami s tyranem, ale zdá se, že celá planeta je poseta miliardami podobných individuií. Kteří nelitují námahy, aby ničili sebe i ostatní. Zvracel jsem včera šakala jedné holce na botu. Nejdřív jsem jí pochválil vlasy, pak blinkal a pak prý utekla. Mám brutálního sušáka, chci se napít, vážně chci, jenže v krku mám hrušku z ayahuascy. Celý včera bylo divné. Ester si odskočila do bankomatu a vrátila se z natrženými šaty. Vůbec nechápu, proč šla sama, měla tam tolik známých - nebo snad šla úmyslně na schůzku s násilníkem?! Nerozumím ženskému srdci, je tak zpěvavé a mnohomluvné a pak zas, když by mělo účtovat, jen mlčky trpí. Evelína se stěhuje ke klukovi, je to nějaký pojišťovák a má vlastní dům. Určitě s ním rok dva vydrží, vidím na ní zamilovanost. Pak se snad zas vrátí mezi nás, obyčejné chudáky. Alena přišla obrýlená. Skrývala pod okem monokla. Neptal jsem se, neboť je mi jasné, kdo ji to provedl. A ona se k němu pořád má jak fenka k páníčkovi. A když se nikdo nedívá, bulí pod rozkvetlou meduňkou. Poslední dobou mě strašně tísní takové to něco hrubé - tělo. Je to hodně nepříjemné, když si uvědomím, že nedokážu lítat. Když si uvědomuji gravitaci. A vím, že nepřežiju. Petr mi nabízí psilocybin za dvě kila, měl bych ho vyzkoušet. Od posledního sezení, kdy mi dal čáru za stovku, se mi zdá, že LSD ani DMT nejsou tvrdé drogy. Přijdou mi jak ze školky. Lidi, kteří je zavrhují, snad nikdy nezkusili ani češtinku. Stejně je to Kocourkov, žijeme vlastní divadlo, když mám hlad, tak se najím, když si chce střelit, tak si střelím, o nic nejde, závislý určitě nikdy nebudu. Cítím extra blaženost, když stojím poblíž Petra nebo Martina a oni tak poučeně rozkládají o nepopsatelné rozkoši heroinu.