Znáte tu Wolkrovu pohádku? O starém, ohromně bohatém chlapíkovi, který je tuze nemocen a bydlí v krásném zámku, kde pomalu ale jistě schází. Jeho nemoc je tak odporná, že ji musí skrývat pod poduškami z hedvábí a ukrývat do šatů z jemných látek. Čím víc má peněž, tím víc v něm řádí viru. A když jeho vyrážka zasáhne oči, které nemůže skrýt, bude veta po jeho miliardách, nebude už moci vydělávat ani vládnout. Zavolá si tedy lékaře. Prvněkrát se uchýlí k radě doktorů, neboť se domnívá, že by mu záviděli jeho bohatství a štěstí, které bylo tím větší, čím víc měl v truhlici naspořených zlaťáků. Většina tak vskutku smýšlela; automobily, drahé šaty, sloužící nepochybně přispívají ke štěstí.
Říká mu:
"Pane doktore, podívejte se. Nechci, aby mi ostatní záviděli a má nemoc je tak odporná, že o ní nikdo nesmí zvěděti. Mídas mě naučil být obezřelý. Proto se jistě neráčíte urazit, když vás dám po prohlídce popravit. Vaší ženě bude zaručena vysoká penze, značící pohodlí do konce jejich dní, děti vystudují na mé útraty."
V krátkosti jde dál o to, že lékař nechce přijít o život, je ostatně zdravý, tak co by kvůli takovému vředovitému červovi, kterému visí jazyk nad smrtí, měl být zabit, a tak mu poradí jednu vychytralůstku. Namluví mu, že jediný lék na jeho nemoc je slunce. Nikoliv jen paprsky, ale celá koule. Snést ho z nebeské báně do jeho paláce, uzavřít se s ním na nějaký čas do komnat - by mělo přinést vytoužený účinek, nejenže bude zas zdráv, bude rovnou nesmrtelný.
Milionář mu uvěřil, ptal se po ceně slunce a když zjistil, že je drahé všem, jednomu však přece může být lacinější, dal lékaře odvést, popravit, ženě vystavil šek, dětem pak věnoval školní knihy a zachovalá pravítka a pouzdra na držátka s nápisem:
"Uč se, synu, moudrým býti."
Pak dal zbudovat lešení do nebes a ohromné jéřaby, dal zhotovit plány na výstavbu kolosální budovy, v jejichž komnatách se bude moci se svými vředy a sluncem uzavřít atd.
Milióny dělníků mlátily kladivy, ne aby sundaly slunéčko, ale aby uživily své ženy a děti. Prostě jednoho dne se povedlo, dělníci sundali slunce z oblohy a spustili do budovy, a nastala dlouhá noc, jediná hvězda se nezatřpytila. Milionář uvažoval, že by si mohl koupit i Pána Boha, stejně nepozná, že slunko je pryč, když je teď tak absolutní tma. Opíjí se zjištěním, že bude mladý, krásný, silný, bohatý, nic mu neodolá, bude moci znásilnit zemi, stejně jako ženy, která budou rády znásilněny - neboť mají rády muže silné a neurvalé. Hip hipoval a jásal.
Mezi lidmi nastal zmatek, svítily sice lustry, lucerničky a na dědinách hromničky, ale mezi lidmi se stále šířil chaos jako mezi čeládkou odsouzenou k nesení těžkého břemena. Vyrojili se neznámo odkud netopýři. Lidi do sebe naráželi jak poplašený dobytek.
Dál už to není tak zajímavé, ale když jsem přemýšlel, kdo by mohl převzít štít po padlém štítonoši milionáři, napadl mě akorát miliardář, označení vžité na dnešní poměry víc než srozumitelně, a tu vzdálenou oběžnici nebo snad nějaký satelit by mohl představovat či zastupovat modrý trpaslík, zatím čistě hypotetický vesmírný model. Kdybych tedy psal o pokrytectví morálky, touze po vševládě a neomezené nadutosti, zvolím si titul O miliardáři, který ukradl modrého trpaslíka. A protože žádný takový nejspíš není, dal bych vyznění hořký nebo rovnou fatalistický nádech selhání. Všechny věci, které mi připadaly obdivuhodné, špatně skončily. Na mou pravdu, dokonce myslím, že na světě není nic stojícího za pozornost, co by nezačalo dobře a neskončilo špatně. Vždyť i ta manželství koneckonců nejsou a priori myšlena zle.
Říká mu:
"Pane doktore, podívejte se. Nechci, aby mi ostatní záviděli a má nemoc je tak odporná, že o ní nikdo nesmí zvěděti. Mídas mě naučil být obezřelý. Proto se jistě neráčíte urazit, když vás dám po prohlídce popravit. Vaší ženě bude zaručena vysoká penze, značící pohodlí do konce jejich dní, děti vystudují na mé útraty."
V krátkosti jde dál o to, že lékař nechce přijít o život, je ostatně zdravý, tak co by kvůli takovému vředovitému červovi, kterému visí jazyk nad smrtí, měl být zabit, a tak mu poradí jednu vychytralůstku. Namluví mu, že jediný lék na jeho nemoc je slunce. Nikoliv jen paprsky, ale celá koule. Snést ho z nebeské báně do jeho paláce, uzavřít se s ním na nějaký čas do komnat - by mělo přinést vytoužený účinek, nejenže bude zas zdráv, bude rovnou nesmrtelný.
Milionář mu uvěřil, ptal se po ceně slunce a když zjistil, že je drahé všem, jednomu však přece může být lacinější, dal lékaře odvést, popravit, ženě vystavil šek, dětem pak věnoval školní knihy a zachovalá pravítka a pouzdra na držátka s nápisem:
"Uč se, synu, moudrým býti."
Pak dal zbudovat lešení do nebes a ohromné jéřaby, dal zhotovit plány na výstavbu kolosální budovy, v jejichž komnatách se bude moci se svými vředy a sluncem uzavřít atd.
Milióny dělníků mlátily kladivy, ne aby sundaly slunéčko, ale aby uživily své ženy a děti. Prostě jednoho dne se povedlo, dělníci sundali slunce z oblohy a spustili do budovy, a nastala dlouhá noc, jediná hvězda se nezatřpytila. Milionář uvažoval, že by si mohl koupit i Pána Boha, stejně nepozná, že slunko je pryč, když je teď tak absolutní tma. Opíjí se zjištěním, že bude mladý, krásný, silný, bohatý, nic mu neodolá, bude moci znásilnit zemi, stejně jako ženy, která budou rády znásilněny - neboť mají rády muže silné a neurvalé. Hip hipoval a jásal.
Mezi lidmi nastal zmatek, svítily sice lustry, lucerničky a na dědinách hromničky, ale mezi lidmi se stále šířil chaos jako mezi čeládkou odsouzenou k nesení těžkého břemena. Vyrojili se neznámo odkud netopýři. Lidi do sebe naráželi jak poplašený dobytek.
Dál už to není tak zajímavé, ale když jsem přemýšlel, kdo by mohl převzít štít po padlém štítonoši milionáři, napadl mě akorát miliardář, označení vžité na dnešní poměry víc než srozumitelně, a tu vzdálenou oběžnici nebo snad nějaký satelit by mohl představovat či zastupovat modrý trpaslík, zatím čistě hypotetický vesmírný model. Kdybych tedy psal o pokrytectví morálky, touze po vševládě a neomezené nadutosti, zvolím si titul O miliardáři, který ukradl modrého trpaslíka. A protože žádný takový nejspíš není, dal bych vyznění hořký nebo rovnou fatalistický nádech selhání. Všechny věci, které mi připadaly obdivuhodné, špatně skončily. Na mou pravdu, dokonce myslím, že na světě není nic stojícího za pozornost, co by nezačalo dobře a neskončilo špatně. Vždyť i ta manželství koneckonců nejsou a priori myšlena zle.
A dneska(včera) se asi dozvím, že zítra(dnes) asi robím, takže brrrrrr... zima!
Žádné komentáře:
Okomentovat