Z výstupní klauzule ve smlouvě Ronalda se vám zatočí kebule. Takzvaný nejlepší sportovec planety je teoreticky neprodejný. Kdybych kopal za Real, tak by mi stačilo, kdyby mi vedení dávalo 100 dolarů týdně, abych si sem tam mohl zajít na něco k snědku. Nevím, proč hrotit peníze ve světe, kde je poptávka hlavně po citech, poněvadž vyprahlostí směle smí soutěžit se Saharou. Ale miliarda liber za příslib několika nejistých let kopání do mičudy? Troufalé? "Přehnané" by bylo trestuhodné, slabé slovo. Čutálisti a jejich agenti vážně potřebují sundat klapky z očí. A pak se dívite, v jakém světě žijeme. Když na andulky takřka zaváté bezohledností nezbývá péče a v Británii schvalují početí plodu obsahující 3 vzorky DNA, aby se zabránilo přenosu dědičných nemocí z matku na dítě. Už jen krůček a jsme zpátky v 33. roce minulého století v Lebensbornu. Lidské chovné stanice nám vyšlechtí dokonalé bytosti. A organizace nejistého původu a esoterického zaměření - taková Thule - zas ovládnou mnichovské hostince a zas porodí jakéhosi Hitlera nebo Sebottendorffa, který začne halasně lúzu přesvědčovat o nadřazenosti rasy.
Co bych za to dal, aby papoušci zas šmejdili po polích a zahradách a farmáři je pro změnu na potkání nestříleli. Jsou tak nevinní ve svém pestrém hábitu, působí, jak kdyby byli všude na návštěvě, neškodí ani dost málo svým monotónním krasořečněním. Naopak, na pohled přináší pohodu a pocit dobře vykonaného Božího díla. Lov papoušků prostě nedává smysl. Klidně bych je živil úplně sám na speciálních plantážích, kam by neměly přístup naše vtíravé včely, které je v minulosti ubodaly k vyhynutí. Tak či onak, meditace nad (řešení spíš ponechané napospas) nebo permutace skrz (spíš hnané do extrému) problémy, obojí má své opodstatnění a obé směřuje k nefalšovaným slzám šílenství. Šílenství světců, tak jímavé na obrazech a ze zápisků ohořelých kronik, má ve skutečnosti dopad zcela degenerativní, jsme-li vystaveni jeho přímému působení. Naše bystré smysly se otupí a začnou ujídat něco ze zásob starého dobrého mozku, který má pro změnu všechno v paži. Kdo dlouho pohlížel do propasti, spadne do ní a stane se její nedílnou součástí. Denně mlátím do zdi, už v ní zeje puklina, abych ze sebe smyl beznaděje propastí!
Známý je případ Incase a jeho Lady Jane, papouščího páru, který žil ve svornosti neuvěřitelných dvaatřicet let a poté, co v únoru 1918 Jane vydechla naposled, následoval ji zanedlouho Incas, poslední papoušek karolínský, aby se jejich zobáčky přitiskli ještě jednou k sobě ve věčném spočinutí. Zahynul žalem. Tak jako třeba Johnny Cash po June Carter. Takový odchod se jeví jako malinko smutná smrt, ale ve skutečnosti není pochyb o tom, jak velmi požehnaná je - přímo osvobozující. Takovou smrt si musí člověk i zvíře zasloužit. Třeba k ní určité oddanosti, patrně nedostatkového zboží v časech cholery a prázdna.
Zvláštní, že na černém trhu není příliš sháňka po nadledvinkách. Játra i ledviny frčí jak o závod. Nadledvinky nejenže stagnují, ony jsou na bodu mrazu, nikdo je, věřte nevěrte, nechce. Navíc by šly za babku a úplně regulérně. A přitom kortizol je geniální hormon, patrně přímo zodpovědný za většinu lidských tragédií. Představuji si, jak bych v kotli míchal sérum antihrůzy, ostatně jsem s prominutím nezmínil, že kortizol se vyplavuje, když jsme postaveni před takové ty nepříjemné situace: uteč nebo znič. Tváří v tvář strachu, který může pohodlně zastavit zdravé srdce sedmnáctileté dívky bušící pod krajkovaným živůtkem. Hlavně citlivé (nevím, zda existují ještě nějaké jiné - ale že jsem necitlivé nepotkal, neznamená, že jsem pořád panic!) ženy před násilníky v ráži mají mnohonásobně, ba téměř smrtelně zvýšenou hladinu kortizolu. Můžeme proto s jistou sebedůvěrou prohlásit, že kortizol by teoreticky mohl ženy strachu nakrásně i zbavovat. Při vhodném dávkování séra antihrůzy a úpravě jídelníčku (Poláci nám doposud úspěšně hatí plány posypovou solí a stonožkami)... možná už za padesát let (akorát před apokalypsou) docílíme pokolení žen bez strachů a obav, jež se bude hrdě hlásit k tvrdému jádru feministického hnutí, jen prosím žádná prohlášení a novodobé emancipované nesmysly, avšak pokolení připravené dbát na, ba rvát se o kozy a zadky a posrané plíny víc než o místa ředitelky zeměkoule. Prsa nakonec jsou žlázy určené pouze na okrasu, zato zadky? Ženská bez zadku vlastně není z definice žena, nanejvýš položena. Už jsem vám říkal kdysi, že ženy se vybírají podle zadku. Ostatně chlapi do menší míry taky, ale to je na jiný příběh.
Co bych za to dal, aby papoušci zas šmejdili po polích a zahradách a farmáři je pro změnu na potkání nestříleli. Jsou tak nevinní ve svém pestrém hábitu, působí, jak kdyby byli všude na návštěvě, neškodí ani dost málo svým monotónním krasořečněním. Naopak, na pohled přináší pohodu a pocit dobře vykonaného Božího díla. Lov papoušků prostě nedává smysl. Klidně bych je živil úplně sám na speciálních plantážích, kam by neměly přístup naše vtíravé včely, které je v minulosti ubodaly k vyhynutí. Tak či onak, meditace nad (řešení spíš ponechané napospas) nebo permutace skrz (spíš hnané do extrému) problémy, obojí má své opodstatnění a obé směřuje k nefalšovaným slzám šílenství. Šílenství světců, tak jímavé na obrazech a ze zápisků ohořelých kronik, má ve skutečnosti dopad zcela degenerativní, jsme-li vystaveni jeho přímému působení. Naše bystré smysly se otupí a začnou ujídat něco ze zásob starého dobrého mozku, který má pro změnu všechno v paži. Kdo dlouho pohlížel do propasti, spadne do ní a stane se její nedílnou součástí. Denně mlátím do zdi, už v ní zeje puklina, abych ze sebe smyl beznaděje propastí!
Známý je případ Incase a jeho Lady Jane, papouščího páru, který žil ve svornosti neuvěřitelných dvaatřicet let a poté, co v únoru 1918 Jane vydechla naposled, následoval ji zanedlouho Incas, poslední papoušek karolínský, aby se jejich zobáčky přitiskli ještě jednou k sobě ve věčném spočinutí. Zahynul žalem. Tak jako třeba Johnny Cash po June Carter. Takový odchod se jeví jako malinko smutná smrt, ale ve skutečnosti není pochyb o tom, jak velmi požehnaná je - přímo osvobozující. Takovou smrt si musí člověk i zvíře zasloužit. Třeba k ní určité oddanosti, patrně nedostatkového zboží v časech cholery a prázdna.
Zvláštní, že na černém trhu není příliš sháňka po nadledvinkách. Játra i ledviny frčí jak o závod. Nadledvinky nejenže stagnují, ony jsou na bodu mrazu, nikdo je, věřte nevěrte, nechce. Navíc by šly za babku a úplně regulérně. A přitom kortizol je geniální hormon, patrně přímo zodpovědný za většinu lidských tragédií. Představuji si, jak bych v kotli míchal sérum antihrůzy, ostatně jsem s prominutím nezmínil, že kortizol se vyplavuje, když jsme postaveni před takové ty nepříjemné situace: uteč nebo znič. Tváří v tvář strachu, který může pohodlně zastavit zdravé srdce sedmnáctileté dívky bušící pod krajkovaným živůtkem. Hlavně citlivé (nevím, zda existují ještě nějaké jiné - ale že jsem necitlivé nepotkal, neznamená, že jsem pořád panic!) ženy před násilníky v ráži mají mnohonásobně, ba téměř smrtelně zvýšenou hladinu kortizolu. Můžeme proto s jistou sebedůvěrou prohlásit, že kortizol by teoreticky mohl ženy strachu nakrásně i zbavovat. Při vhodném dávkování séra antihrůzy a úpravě jídelníčku (Poláci nám doposud úspěšně hatí plány posypovou solí a stonožkami)... možná už za padesát let (akorát před apokalypsou) docílíme pokolení žen bez strachů a obav, jež se bude hrdě hlásit k tvrdému jádru feministického hnutí, jen prosím žádná prohlášení a novodobé emancipované nesmysly, avšak pokolení připravené dbát na, ba rvát se o kozy a zadky a posrané plíny víc než o místa ředitelky zeměkoule. Prsa nakonec jsou žlázy určené pouze na okrasu, zato zadky? Ženská bez zadku vlastně není z definice žena, nanejvýš položena. Už jsem vám říkal kdysi, že ženy se vybírají podle zadku. Ostatně chlapi do menší míry taky, ale to je na jiný příběh.
Žádné komentáře:
Okomentovat