středa 4. února 2015

Z nouze v mírné touze

"Co ti leží v hlavě, miláčku?" Pokorně se ptám, pokoj je však plný výčitek. Ve skutečnosti jsem v pokušení rozbít ji čelo. Zavařovací sklenice leží ve špajzu. Bys měla cejch jak kráva. Půjdu a asi omrdám tvou prvotřídní pipinu. Jsem momentálně nahlodán a uondán. Ve stresu prý muži reagují zkratkovitě.
"Uvědomuješ si, že pozoruji podzimní listí, tak velkolepou podívanou, častěji a raději než poslední dobou tebe? Chyba je kde asi. Neumíš se kontrolovat."
Máme však čas. Dosud máme nazbyt. Čekám na posranou omluvu, ty nulo. Jinak tě zdemoluju. Třikrát jsem něco slíbil a třikrát to splnil, což není vůbec špatná bilance. A teď počtvrté svatosvatě slibuju, že z tebe nadělám cedník. Krev ti zacpe uši.


Zapínám rádio v autě u opravářů a nic: zdá se, že ladí. Po chvilce šramocení se ozve skupina The Ramones a introdukce do vyřvávajícího aj ou lec gou z Blitzkrieg bopu. Přidávám na hlasistosti. Zvuk moc neladí, ale jak začne zpívat, je to jedno. Zpívám s ním. A přidávám na hlasitosti. Řvu bop tak decentně, jak jen umím. Ale na Joeyho furt nemám. Mechanici se zvědavě otáčejí a zadky se jim vrtí v rytmu bopu.


Civí na mě saniťák. Je zvědavý. Automaticky rezignuju na odpověd. Blíží se ke mně doktorka, ptá se, co se děje. Je to čilá padesátnice v sukni, která je na její zadek moc neforemná. Ve stručnosti vysvětluju, že kamarád rekreační automobilový jezdec pod vlivem se s námi vysekal přímo do břízky. Jeli jsme po vydařené pitce užít noc s halucinogeny. Dvě spolujezdkyně brečí u automatu s kafem. Maminka mu ten den opakovala už po obědě, aby nechodil do barů a temných uliček. Pravda, v baru jsme vlastně až na těch osm panáků na rozehřátí nebyli. Vím, že se smál a mĺel nesmysly, pak už ho odvážela sanitka. Ale vlastně nebylo kam spěchat, bylo jasné, že umře, i kdyby byla sanitka nastartovaná a nemocnice stála 10 metrů od nehody. Než ho naložili, viděl jsem, jak mu z lebky prosvítal pulzující bílošedý mozek. Děvčata se jako obvykle složila.


Obloha byla bezmračná a modrá, pozdní leto. V takovém nádherném zářijovém ránu není třeba myslet na smrt. V areálu školy, kde jsem stalkoval pohlednou profesorku, jezdila auta i kola, běhali tam kondiční běžci. Sotva vylezla, hned se mi zatmělo před očima. Jdu za ní a znásilním ji v parku. V tomhle pozdním létu, které panuje, si nás nikdo nevšimne a nikomu nepřijde divné, že student architektury drží za kozu ne už mladou roztažnožku, stále však kvetoucí ženu, ve snaze ji ohnout.


I přes cynismus feministek si s úlevou uvědomuji, že být muž je někdy snesitelnější než dlít v těle ženy. Žádná menstruace. S oblibou čichám, když mají ženské své červené dny. Je to tak poznat, že by bylo lepší, kdyby je měly napořád. Mají i bledší pleť. A pak zas vyžadují pořádný nářez v posteli. Než se zlomí jejich měkká duše a po zbytek cyklu si přejí bohémského romantika snílka, který je svými jemnými doteky uklidní a uspí.

"Spinkej, malá, klidně spi.
Už jsme na tě jenom tři."

-odrhovačka hromadných znásilňovačů v metrech na lince Sadat - Mubárak

Žádné komentáře:

Okomentovat