Brát s rezervou, chi.
Nejsem ten, za koho mne máte! Pláču na zhoubnou nemoc! Vypsal jsem se. Šmitec. Jsem jen tužka s tupou tuhou, ne pisálek, už nikdy nenapíšu ani řádek. A ještě po mně chce nějaká D., abych psal, jak se jí to hodí do krámu (do krámů!)? Co je to za drzost? Uvědomte si, že si určuju sám, co udělám a co ne a ne že mi budete poroučet. Teď už jsem víc než napůl přesvědčený, že se víckrát nepodívám na blog! Jediné pouto, které mě tu drželo, bylo potěšení vidět vaše utrápené tvářičky namáhat se při luštění vět, co jsem tu vysílal. Mám kamery ve vašich počítačích, kamery, které nejsou slepé! A za nimi sedí oko, které vše analyzuje a vyhodnocuje, oko, které zahlíží do tajných zákoutí vašich myslí, které ví, kdy přijít a vystrašit vás. A dělat s vámi jen to, co se dělá za staženými záclonami.
Ano, vládne mi syndrom Rozpadlého muže. Jevím se jako vyrovnaný jedinec, přestože uvnitř se na prach rozpadám! Sám jsem si sbil rakvičku. Ale začněme od začátku. Na počátku byla hlína a lopata. Pohřbil jsem jako mladý školák pejska, obyčejného voříška. Věřte mi, miloval jsem ho zcela neobvyklou láskou. Taková oddanost se musí projevit na vzhledu. Ano, připomínal jsem v letech dospívání psa. Kombinace lásky a smutku je vždycky ohromující, ale když se soustředí na jediný subjekt, působí smrtelně. Je až nebezpečná. Pohřbil jsem pejska na hřbitově zvířatek, kde se pohřbívají nejrůznější mývalové a skunkové, zlaté rybičky, křečci, pejsci a kočičky. Je to hned tadyhle za městem. Kopal jsem. Na místě, kde bylo široké prkno zapuštěné hluboko do země. Kopu. Nezáleží na tom, že padám do jam s ním. Vrážím do stěn. Cítím svůj hněv a nepochopitelnou nepřátelskost, naléhavě toužím pohřbít je do prostoru, ve kterém panuje jiný vzduch. Čistší a dýchatelnějšíl. Každá duše vzdoruje iracionalitě po svém, a já tehdy nemohl pochopit, proč můj Démon zahynul tak strašlivou smrtí. Pod koly popelářského vozu.
Ptal jsem se všech, proč musel odejít. A jestli odejdeme všichni.
Slyšel jsem odevšad jen:
"Miláčku, je to součást života!"
"To je ale z děvky špatná součást."
Na to se nedalo nic odpovědět. Vrazil jsem si ruce hluboko do kapes a opovržlivě se všem smál do tváří. Byli ze mne nesví, tihle mí nepřátelé. Všem jsem věnovával k libovolným příležitostem shnilé květiny a bručel si pod budoucí vousky, že jim zohýbám hnáty a že jednou přepiju všechny lidi. Že budou škemrat, aby směli pít se mnou pod jedním nebem.
Všichni umřeme a někteří ani nebudou pohřbeni. Věděl jsem to, ale musel jsem si nalhat, že něco přežije. Musí přežít. Lidi, které milujeme, věci, na kterých jsme závislí, všichni musí být vzpomenuti a zahrnuti do modliteb o zachování! Chtěl jsem si umět překládat symboly zmaru do závěrů, které byly buď jemné a šlechetné, nebo temně hrůzné. A tak jsem se stal doktorem smrti. V neurčitosti mé profese však byly pravdy, kterým mohlo porozumět i malé dítě. Taky hlavně děti za mnou chodívaly pro radu, tak jako já dřív neměl za kým jít. Když se chtěly podřezat, vzal jsem je do náručí a ukázal jim bystrý potůček vysoko v horách, rozkvetlý sad a bílé koně za kopci. Teď už věděly, že mohou kdykoliv umřít, ale že bude lépe, když raději kdykoliv obživnou. Lhal jsem jim o všech zatracených kočkách, které jsem pohřbil na hřbitově zvířatek a to ještě umocňovalo vzrušení, které jsem pociťoval, když za mnou přicházela mladinká děvčátka, která ještě neměla svůj cyklus a která voněla po heřmánkovém čaji. Byla opálená jako Levantinky na pláži. Svlékal jsem je a laskal jazykem a ony nevěděly, či se dřív vzpírat, bezbranně volat o pomoc nebo se nechat pohltit rozkoší. Zatímco jsem jim strkal zkušený prst v gumových rukavicích (víc se do nich nevměstnalo) do lasturek, jako pravý gynekolog od přírody, který hledá bulku nebo poruchu, šeptal jsem jim do oušek o zákonu neúprosných. Neúprosným patří vesmír. Měly tak vytřeštěný pohled indiánských princezen, vysvlečených z hadříků a donucených se svíjet v nepřirozených polohách, až jsem se zaléval blahem.
Asi to nebylo to pravé povídání pro osmileté dcery pojišťováků a realitních makléřů, ale chladnou rozkoš ve mně stejně vyvolalo.
Nikdy jsem se nezeptal přímo, ale věděl jsem to jistě. Zbožňovaly mne jako přímého následníka trůnu a udělaly by pro mne první poslední.
Mám asi 14 dní volno, děcka! Miluji život a proklínám život, ale stejně se upiju. Užívejte si, co to jde a zdobte se květinami, protože miluji květiny!
Nejsem ten, za koho mne máte! Pláču na zhoubnou nemoc! Vypsal jsem se. Šmitec. Jsem jen tužka s tupou tuhou, ne pisálek, už nikdy nenapíšu ani řádek. A ještě po mně chce nějaká D., abych psal, jak se jí to hodí do krámu (do krámů!)? Co je to za drzost? Uvědomte si, že si určuju sám, co udělám a co ne a ne že mi budete poroučet. Teď už jsem víc než napůl přesvědčený, že se víckrát nepodívám na blog! Jediné pouto, které mě tu drželo, bylo potěšení vidět vaše utrápené tvářičky namáhat se při luštění vět, co jsem tu vysílal. Mám kamery ve vašich počítačích, kamery, které nejsou slepé! A za nimi sedí oko, které vše analyzuje a vyhodnocuje, oko, které zahlíží do tajných zákoutí vašich myslí, které ví, kdy přijít a vystrašit vás. A dělat s vámi jen to, co se dělá za staženými záclonami.
Ano, vládne mi syndrom Rozpadlého muže. Jevím se jako vyrovnaný jedinec, přestože uvnitř se na prach rozpadám! Sám jsem si sbil rakvičku. Ale začněme od začátku. Na počátku byla hlína a lopata. Pohřbil jsem jako mladý školák pejska, obyčejného voříška. Věřte mi, miloval jsem ho zcela neobvyklou láskou. Taková oddanost se musí projevit na vzhledu. Ano, připomínal jsem v letech dospívání psa. Kombinace lásky a smutku je vždycky ohromující, ale když se soustředí na jediný subjekt, působí smrtelně. Je až nebezpečná. Pohřbil jsem pejska na hřbitově zvířatek, kde se pohřbívají nejrůznější mývalové a skunkové, zlaté rybičky, křečci, pejsci a kočičky. Je to hned tadyhle za městem. Kopal jsem. Na místě, kde bylo široké prkno zapuštěné hluboko do země. Kopu. Nezáleží na tom, že padám do jam s ním. Vrážím do stěn. Cítím svůj hněv a nepochopitelnou nepřátelskost, naléhavě toužím pohřbít je do prostoru, ve kterém panuje jiný vzduch. Čistší a dýchatelnějšíl. Každá duše vzdoruje iracionalitě po svém, a já tehdy nemohl pochopit, proč můj Démon zahynul tak strašlivou smrtí. Pod koly popelářského vozu.
Ptal jsem se všech, proč musel odejít. A jestli odejdeme všichni.
Slyšel jsem odevšad jen:
"Miláčku, je to součást života!"
"To je ale z děvky špatná součást."
Na to se nedalo nic odpovědět. Vrazil jsem si ruce hluboko do kapes a opovržlivě se všem smál do tváří. Byli ze mne nesví, tihle mí nepřátelé. Všem jsem věnovával k libovolným příležitostem shnilé květiny a bručel si pod budoucí vousky, že jim zohýbám hnáty a že jednou přepiju všechny lidi. Že budou škemrat, aby směli pít se mnou pod jedním nebem.
Všichni umřeme a někteří ani nebudou pohřbeni. Věděl jsem to, ale musel jsem si nalhat, že něco přežije. Musí přežít. Lidi, které milujeme, věci, na kterých jsme závislí, všichni musí být vzpomenuti a zahrnuti do modliteb o zachování! Chtěl jsem si umět překládat symboly zmaru do závěrů, které byly buď jemné a šlechetné, nebo temně hrůzné. A tak jsem se stal doktorem smrti. V neurčitosti mé profese však byly pravdy, kterým mohlo porozumět i malé dítě. Taky hlavně děti za mnou chodívaly pro radu, tak jako já dřív neměl za kým jít. Když se chtěly podřezat, vzal jsem je do náručí a ukázal jim bystrý potůček vysoko v horách, rozkvetlý sad a bílé koně za kopci. Teď už věděly, že mohou kdykoliv umřít, ale že bude lépe, když raději kdykoliv obživnou. Lhal jsem jim o všech zatracených kočkách, které jsem pohřbil na hřbitově zvířatek a to ještě umocňovalo vzrušení, které jsem pociťoval, když za mnou přicházela mladinká děvčátka, která ještě neměla svůj cyklus a která voněla po heřmánkovém čaji. Byla opálená jako Levantinky na pláži. Svlékal jsem je a laskal jazykem a ony nevěděly, či se dřív vzpírat, bezbranně volat o pomoc nebo se nechat pohltit rozkoší. Zatímco jsem jim strkal zkušený prst v gumových rukavicích (víc se do nich nevměstnalo) do lasturek, jako pravý gynekolog od přírody, který hledá bulku nebo poruchu, šeptal jsem jim do oušek o zákonu neúprosných. Neúprosným patří vesmír. Měly tak vytřeštěný pohled indiánských princezen, vysvlečených z hadříků a donucených se svíjet v nepřirozených polohách, až jsem se zaléval blahem.
Asi to nebylo to pravé povídání pro osmileté dcery pojišťováků a realitních makléřů, ale chladnou rozkoš ve mně stejně vyvolalo.
Nikdy jsem se nezeptal přímo, ale věděl jsem to jistě. Zbožňovaly mne jako přímého následníka trůnu a udělaly by pro mne první poslední.
Mám asi 14 dní volno, děcka! Miluji život a proklínám život, ale stejně se upiju. Užívejte si, co to jde a zdobte se květinami, protože miluji květiny!
Žádné komentáře:
Okomentovat