"Už svítá, Kornélie?" zeptala jsem se dívky stojící vedle, které bylo asi třináct a měla krásné havraní vlasy.
"Drazí přátelé," pronesl zvučně na pódiu stojící církevní hodnostář, "jedna nám chyběla do společnosti. Tu ji máme! Dovolte, abych vám představil opravdovou pannu." Ukazál na mě.
V odpověd se rozlehl burácivý smích a tento počestný otec se zarazil, jiný otec prohlásil, že je třeba ověření - na chvíli jsem zkameněla. Vrávoravým krokem se vrhl ke mně. Chtěla jsem mu utéct z dosahu drápu, ale když se na mě přilepily jeho krví podlité oči, vyjekla jsem. On mi zatím naplival do tváře, musela jsem se před jeho páchnoucím dechem ustoupit, ale to už mi pazourou šmátral pod sukní. Surově sevřel moji kundičku, která byla od nepaměti strhávána do neštěstí, neboť místo aby si mužští nevinnosti vážili, rabovali ji, kdekoliv se s ní sešli. Hnětl mi zahrádkou prsty, až jsem myslela, že z ní vylezou housenky. Potom mi tam strčil tři soudkovité prsty, které mi působily hroznou bolest.
"Jak tlustá a aj, jak tenká, je ta vaše ďoura. Na ocase si ji povozím líp než prsten na prstě svatého otce!" A mihotaje mi před zadním vchodem ukazováčkem, volal hříšná slova. "Prdel máte ještě lepší." Potom si ověřili sborově mé panenství.
Necítila jsem se nikdy tak poníženě, nelidský stud mě hryzal s trýzní, jež tu nemohu před vámi vyslovit, ale tehdy, když prsty všech těch zvrhlíků pronikaly v můj dosud neposkvrněný otvor, který měl sloužit pouze jedinému muži po celý život, kdybych nevstoupila do služby Boží a nezasvětila ji milenci na nebesích.
Pak ode mě odstoupili a zasedli ke stolům, jako by se nic nestalo. Tváře jim přitom pohrávaly uspokojením.
Abych vám vysvětlila, kdo vše se dopouštěl té svatokrádeže na květu spanilosti, mimo těch dvou tam byl i starý mnich a nějaký další otec, byl dost malý a v obličeji připomínal satyra. Taky měl chlupy všude po těle, hustší než medvěd. Byl tak zlý a vilný, že zatímco ostatní mi jen vrtaly do dírky, on mi strkal nevycválané prsty i do zadní chodby...
Uchyloval se nejspíš k podobným zvrácenostem, protože už byl tak přesycen obyčejné pozemské lásky, že hledal útěchu v přebulejelé perverzi, jen tam se mu zjevily záblesky rozkoše, kde mu obraznost líčila ženu v tom nejodpudivějším světle.
"Jak tlustá a aj, jak tenká, je ta vaše ďoura. Na ocase si ji povozím líp než prsten na prstě svatého otce!" A mihotaje mi před zadním vchodem ukazováčkem, volal hříšná slova. "Prdel máte ještě lepší." Potom si ověřili sborově mé panenství.
Necítila jsem se nikdy tak poníženě, nelidský stud mě hryzal s trýzní, jež tu nemohu před vámi vyslovit, ale tehdy, když prsty všech těch zvrhlíků pronikaly v můj dosud neposkvrněný otvor, který měl sloužit pouze jedinému muži po celý život, kdybych nevstoupila do služby Boží a nezasvětila ji milenci na nebesích.
Pak ode mě odstoupili a zasedli ke stolům, jako by se nic nestalo. Tváře jim přitom pohrávaly uspokojením.
Abych vám vysvětlila, kdo vše se dopouštěl té svatokrádeže na květu spanilosti, mimo těch dvou tam byl i starý mnich a nějaký další otec, byl dost malý a v obličeji připomínal satyra. Taky měl chlupy všude po těle, hustší než medvěd. Byl tak zlý a vilný, že zatímco ostatní mi jen vrtaly do dírky, on mi strkal nevycválané prsty i do zadní chodby...
Uchyloval se nejspíš k podobným zvrácenostem, protože už byl tak přesycen obyčejné pozemské lásky, že hledal útěchu v přebulejelé perverzi, jen tam se mu zjevily záblesky rozkoše, kde mu obraznost líčila ženu v tom nejodpudivějším světle.
Podle Justiny
Dneska kokot spatřil přenádhernou scénu. Ve zdi byla malá díra, myslel jsem, že ji prokopl v rauši opilec. Ale chyba lávky, lezly skrz ní někam malé děti. Houfně se hrabaly ve sněhu, aby vlezly do zahrady, která tam byla. Když jsme nakoukl, tak v té zahradě byly stromy a nich seděly děcka, na větvích stromů, na každém aspoň jedno nebo dvě. A nad hlavami jim prolítavali ptáci. Spanilý výjev. Rozkošné, protože byla ještě zima, tužší než jindy. V nejzažším koutě zahrady se pohyboval jakýsi chlapeček s čepičkou. Nikde ani po stopy po rodičích. Nedosáhl k žádné větvi, tak jen pobíhal kolem s horkým pláčem. Ten chlapečkův strom byl zmrzlý a pořád ještě nad ním fičela arktická bouře a burácel vichr.
Žádné komentáře:
Okomentovat