Před rozedněním

Znáte to zenové pořekadlo: "Když se dostaneš na vrchol hory, šplhej dál." Je to tak, když jste nahoře, lezte ještě výš. Protože z hory se nedá spadnout. Tak jako to věděli beatnikové a šílení dobyvatelé vrchů.

Nikdy v životě jsem nebyl tak šťastný, když se mi kolem krku vrhla neposkvrněná příroda. Úpatí skal si broukala vymyšlené píšničky a normální výraz plný vážnosti, který se rozprostíral kolem, mi prostě lezl pod šaty. Až jsem došel ke strmé stěně, kde jsem si povalil opasek a pěkně to místo počůral. Pak jsem si dlouho monotónně prozpěvoval a kochal se osaměním.

Vracel jsem se až večer. Po cestách podél údolí balvanů a vzpomínám taky, že svítil jašně bílý měsíc. Tak jasný, že jste na něm viděly všecky ta černá údolí. Sice jsem pak měl týdny nohy plné puchýřů, protože... když něco neděláte pořád, prostě si je způsobíte, s těžkými bágly není radno si zahrávat. Svaly se někdy polámou. A když sestupujete dvojnásobnou rychlostí, než byste měli, pod teniskami praskají kamínky a vystřelují do podrážek. Bylo to úleva. Být zas zpět. Ale taková unavená úleva, jakou přináší jen pocit, že je nebezpečné se uzavírat zážitkům.

Povšimněte si, že nejlepší chvíle prožíváme při něčem, co je zábava a trocha únavy a co lze často měnit. Rutina je ničitelkou radosti. To si pak uvědomíte, že máte kuráže na rozdávání a neděláte si s ničím starosti, jen si v klidu lebedíte, normálně byste pili vodu, já vodku, odpočinek brzy zklidní vaše tělo. Na nic nemyslet léčí.

Ve vzduchu cítíte, že život je květina, dřevo, sláma a bahno, vše, co je nefalšované. Ale taky lidi se svými stížnostmi a pochybami. Poznáte, že někam patřit je výhradní právo, že je to hezký pocit, a že v celém tom blbnutí je něco výborného.
Nebojíte se vlézt do restaurace, kde jsou líné servírky a nóbl oblečení lidé a vy jste jen v křápech, protože v prvé řadě nikde mimo civilizaci se restaurace nenacházejí. Nikdo se neurazí na vás a ani vy nemůžete nikoho pořezat skřeky v rytmu já-to-věděl, však-jsem-ti-říkal-že-to-bude-blbej-nápad. Respektovat, nerespektovat, to jde stranou, jste mimo dobro a zlo a každá kategorie, která by se na vás jinak vztahovala, zde nemá vládu.

Je jen málo lepších dobrodružství, než když vás, opilé tuláky bez domova, v kapse láhev muškátu, po cestě z Olomouce do Černovíře v těsné blízkosti kolejí v protisměru srazí k zemi vlak. Zlomí vám pravé předloktí, vy se zvednete a nastoupíte do nedalekého vlaku, který stojí na červené a čeká, až se přikodrcáte. Policie pak pronese prohlášení ve stylu:

Co vedlo muže k tomu, aby šel po železničním svršku, je předmětem šetření.

Kéž by bylo mezi námi víc bezejmenných básníků, kteří budou do konce svých dní váhat, zda jít po svršku nebo vedle.