úterý 17. února 2015

Vyparádění opilci

Jednou, deset let zpět, jsem takhle jel s kamarády, co se chlubí občanským průkazem a řidičákem, na hory někde směrem.. Ždár. Dorazili jsme někam až pod Poděsín. Ale o to nejde, zjistilo se, že žádná přijatelná knajpa tam není, tak jsem začal demolovat popelnice a když se lidé začali brát jinými stezkami, aby nebyli svědky řádění pomatence, přišel nějaký potetovanec, nácek, co měl ruce jak Arnold v 79. roce a že prý mě za to zbije, co provádím, že ty popelnice rád používá. Tak jsem řekl, ať si stoupne do řady. Kamarádi se smáli, protože věděli, že nesnáším přerušování při demolici veřejných objektů. Nácek s vytetovanou orlicí na pěsti se rozpřáhl a jebl do mě, až jsem svalil na zem, pak na mě skočil a začal do mě bít, jeho klouby jsem cítil ještě dva dny. Když se vyřádil, tak jsme oba vstali a když jsem pokračoval, celý krvácející z nosa, ve vysypávání obsahu, jen mávl rukou a šel pryč, udýchaný jako nějaký buldok. "Zavolám policajty," křičel otočený zády. "Tos měl udělat předtím, než ses pustil do boje, teďka mám pět svědků, žes mě napadl a nevím, jak to budeš vysvětlovat." Odešel a nic se nestalo, půl hodky jsem rozkopával odpaďáky i popelnice a ani neštěkl pes.
Cítil jsem tehdy satori. Bylo to lepší než s nadrženou zrzkou u kraje silnice. Cítil jsem, jak mi tělem běhá mráz, pán tvorstva nemůže být zastaven, ani vesnický kohoutek ho nepoklove.
Nechat se štvát jak stařec, nemoct si zapíchat, huntovat se někde v dole, zplesnit a zestárnout, právě tak to lidé dělají. A když už je šance něco rozbít, řeknou, že je to moc násilné. Násilí je, když ti matku nacpu do pěti popelnic. Ale určitě ne, když z nich vytahuju šlupky od banánu a hážu je po ulici.
Co je zlého na masu prostitutek? Nic, je jen dráždivé. Ale předsudky říkají, že jsou prolezlé nemocemi. Ve skutečnosti jsou zdravější než jejich klienti, a to i po duševní stránce.
Tehdy jsem se modlil, aby lidé nedělali ze sebe pokrytce, nepřetvařovali se kvůli nějaké skromnosti či podlézavosti, která je hraná, když už není od základu falešná. Líp udělají, když se budou hlásit k extrémistickému hnutí jako kolega od odpadků, ta sežere většinu jejich běd a najdou spojence v odpadlictví. Celou noc jsem strávil v modlitbách ke Kálí, bohyně země, aby učinila z lidí něco víc než kameny bez myšlenek, nerosty bez určení.
Přál jsem si, aby nebyli tak zoufalí a jak jsem tak ležel ve spacáku, starý strom, který taky žil víc než oni, se nade mnou tiše skláněl. Připomínal mi, jak je starý a teď po deseti letech i já jsem starý, starší než on. Po střechách okolních stavení se zatím proháněli nějací netopýři, aspoň jsem myslel, že to byli netopýři.
Ono psát nějaké své naučení do skal, rýt je tam nebo recitovat před jeskyní básně, jak starý Chan Šan, osamělec na pokraji nervového zhroucení, taky není žádný med. Ale je to pořád víc život než jít ráno na šichtu, odpoledne z ní, večer do hospody a ráno zas k pásu. Přesto takhle žije čím dál víc lidí, závislých na megakorporacích a dceřiných společnostech megakorporací.
Další výtku, co jsem měl k těm poděnským obyvatelům bylo to, že sotva se ozvalo kuropění, už vylezli z nevytopených světnic a začali se hřadovat, jak kdyby měl přijít poslední podzim. Brousili kosy, trhaly plevel a krmily prasata. Díval jsem se na ně celý čas, co jsem tam byl, a nemohl jsem pochopit, co to provádí. Byl jsem trošku zfetovaný a pod parou, ale živě si vzpomínám, že z toho zorného úhlu, který nebyl zastřený, jsem viděl otvírání dveří a klapot podpátků, křik dítěte. Celý týden jak podle partesu, měli nalajnovaný celý den do posledního detailu.
Pak jsem tam viděl onu selku, která mi připomněla, že mladá a krásná holka, krev a mlíčko, nesmí být sama. Tak jsem za ní šel a začal ji tahat za sukni. Se slovy dej mi taky nacucat, jsem se k ní přiblížil a co jsem nezjistil, bylo to, že byla asi ségrou toho nácka. Protože se objevil nedaleko a začal mi vyhrožovat, že mě zbije. "To už tady bylo." Ta selka v matném přítmí připomínala madonu. Jen ji pochovat. Nebo teda, být chován. Jinak se nedělo nic moc, pili jsme venku, občas někdo zašel do hospody pro kbelík kořalek. Spal jsem ve starém námořnickém kabátě, které jsem měl po tom cizokrajném dědovi Olegovi, co jsem ho tu vzpomínal před půl rokem, tomu, který se upil ve vězení a říkal: uč se, jinak budeš vozit hnůj. Jedno to odpoledne jsme skutečně vytahovali ze sklepa něčího chorého strýce bláto, vědra s blátem a všelijakými sračkami a on, asi by se odvděčil, začal vyprávět nesrozumitelné vtipy. Řekl jsem, že stačí, když nás pohostí rumem. Pak mě jeden kámoš vzal za jeho bývalou, kterou tam náhodou potkal a nic mi neřekl, bylo to děsně divné, zavedl mě před práh jejího domu, takové líbezné lovecké chatky, zazvonil, ona otevřela a okamžitě práskla dveřmi. Když jsme se ptal, co to mělo znamenat, tak řekl, že je to dlouhá historie. Jeden z nich, s tím už jsem se neviděl skoro těch deset let, byl hrozný blázen. Když Pepa říkal, že začně asi studovat antropologii, že nemá do čeho píchnout, tak se k němu obrátil a řekl něco jako: "kdo by se taky necítil na studia, když nemá holku opálenou jak z riviéry?" Ničím prostě nedával smysl. A pak ten hrozný bar. Kde se scházeli lovci jelenů. Jelenů, myslím. Měli tam vypreparované vyvěšené hlavy zvířat a uvnitř bylo dusno a hrál se tam možná někdy biliár. Něco takového bych čekal v Kanadě, v Albertě v zimě, ale ne rozhodně v té naší kotlině. Když jsme dorazili, seděli tiše u stolu s čaji a něco osobního si ve skupinkách tu a tam povídali. Jen dorazila naše vrchní prdelka, už se začali otáčet a zmlkli. Začali objednávat panáky.

Podle Kerouaca

Žádné komentáře:

Okomentovat