Kladivo na ropuchu

Pořád váhám jakou magořinu publikovat. Asi až mě něco napadne. Za hodku zjistím. Stylista ze starých časů se spojí s moderním deprivantem. Už asi vím.

Šalebná slova svedla nás ze stezky. Je to příroda, tak jako žena, která je rozhazovačná, lhostejná a bez záměrů či ohledů na chlapy, kteří kolem ní skáčou jak loutky, je plodná a nejistá, pustá a trošku shazuje. Nevím, jak může tak indiferentní bytost existovat. Pořád mluví v imperativech a snaží se najít sebemenší kaz na kusu dobytka, se kterým žije v jedné domácnosti.

V podstatě je děsně nespravedlivá a čím víc omezuje, tím víc ze sebe dělá princip, bez kterého se neobejde žádný samec. Protože mezi vybíráním a obíráním je rozdíl pouze v náhledu. Za předpokladu, že bychom chtěli žít s lítými ženštinami, to znamená v podstatě žít s podle života, podle toho, co vytváří život. Jenže věci se mají, jako vždycky, pozoruhodně jinak.

Šikovná holka umí předstírat a dělat z vás herce a sebenalhávače. Dokonce její pýcha se nepokoří ani před přírodou, její ideál, obraz její morálky, vše stojí hluboce nad jakýmkoliv vašim ideálem nebo snad nedejbože intencí. Nesmírně a věčně oslavujeme ženy, které stoicky sedí mužům na ramenou a z jejichž trůnu jim vnukají šíleně falešnou naději, kterou dokáží ztyranizovat sami sebe. Jsou jako tyranský pud, vyvedený do extrému, bez kterého ztrácí význam bádání po causa prima.

Naše názory sice často znějí jako zločiny, ale co naplat, nelze se prosadit bez názorů otřasajícími spektry a vyvolávající v lidech pouze silné reakce. V mládí snadno každý egoista propadne bludu velikášství a ani stařecká léta plná strádání často mnohé nevyvedou ze sebeobdivného zaujetí, které je o to silnější, oč bylo ublíženější. Proto je načase jednou provždy přiznat ženě prvenství v počtu zlomených srdcí. Žádné zvíře, o kterém ví, neumí víc zranit a žádný hněv nedopádá tak konstantně na nebohou schránku muže. Co už bylo fyzicky silných, mocně vyvinutých pánů, kteří po jediném setkání s kamzíčima očima a bezelstným úsměvem páchaly ty nejnezodpovědnější skutky a jen vědomí totální zkázy jim zabránilo v nich přirozeně pokračovat. Žena díky svému high-tech mozku snadno manipuluje s většinou mužů a nechává je skákat do propasti, jak se jí zlíbí a co možná nejčastěji. Pak se jim vysmějí - jako Kirké, která Odysseovy lodníky proměnila v prasata po tom, co pojedli z jejích zásob.

Cynismus je často jediná účinná zbraň proti černým praktikám žen, zběhlých ve vykořisťování a paběrkování na vysušených stráních mužského srdce. Jenže kdo dnes umí efektivně používat tuto takřka zapomenutou dovednost? Být zticha, nechat na sebe dopadnout ostří a pak jako by se nechumelilo, ostře vypálit něco suchého a hrozného, komického ve svém posměchu.

Stejně je to s nezávislostí, nečím, co je dnes v kurzu. Říká se: já chci mít tamtu loď, ten ostrov a každý týden jinou osmnáctku. Vlastně nezávislost, jakkoliv krásná, je při bližsím průzkumu věcí skutečně téměř nedosažitelnou, chimérou, výsadou nemnohých: je to výsada silných (a smělých). A kdo se pokusí být nezávislý v době, kdy jsou si všichni navzájem otroky, třeba k tomu měl nejlepší důvody, třeba ho táhly tím směrem nejoprávněnější city, má vždycky něco zbloudilého v hlavě a pravděpodobně není jen silný, nýbrž až ztřeštěně opovážlivý. Není to jen schopnost vybudovat si život na pevných základech, ale hlavně se o něj dokázat starat, což předpokládá kromě dostatku času, který je velice vzácný v našich zmechanizovaných životech, taky dostatek porozumění, cílevědomosti a taky nezanedbatelnou nálož štěstí. Věřit v bezprostřední štěstí je morální naivita - ale v uskutečněné nezávislosti tato víra přesto musí být zakořeněna.

Dále jsou tu organické funkce příjmu a výdaje, říkají nám, že jsme ještě neumřeli, protože máme na účtu pět stovek a ve skříni karton cigaret; odhlédneme-li od nich, patrně se oddělíme od celé laskavé přírody, se vším ropným dopravním integrovaným systémem a podvodnými machinacemi. Kdo chce být jen netečný atom pod prizmatem society, pravděpodobně dostane možnost sestupovat do stále neuvěřitelnějších realit, tak zdánlivých a perspektivních, jak jen si jeho hrůza dovede vyfabulovat. Vsadím se, že jeho smrt nazveme prašivou. Ale dokud žije, jako život bude nadmíru originální.

Podle Nieztscheho