čtvrtek 26. února 2015

Zlomový bod

Chci být tvůj čokl. Uvaž si mě k chlupům od kundy. Nehnu se od tebe ani na krok. Varovala tě Prozřetelnost, že výhledově se tvůj život propadne do hromádky sraček? Nebuď si sebou tak jistá. Nejsi ničím výjimečná. To že šukáš s nejhnusnějším vandrákem v okolí, z tebe nedělá zlobivou holčičku. Opravdové holčičky jedou ve fetu, nápodobo ludry z čertovy zahrádky, vzdáleně podobná ženě, ty jedeš akorát v cigaretách s filtrem. Vykouřit deset jednotek za den a hodit do sebe před spaním malé pivo mi nepřipadá jako prototyp dívčinství utrženého z řetězu. Ačkoliv každý nějak začínal. Problém je spíš v tom, že u tebe delší čas nevidím žádný pokrok. Je ti teprve šestnáct, beru to. Můžeš ještě udělat díru do povalečského, vágusovského světa, jenže i k ztrátě cesty je třeba jisté disciplíny a úsilí, které naprosto postrádáš.
Pro začátek bys mohla zaměřit své snažení na překonání zábran. Když za tebou přijde vylité, pitomé ucho, hrej s ním. Všecko odkývej a až teprve tě začne dusit kalhotkami na zadním sedadle vanu, začni křičet, jako by to bylo naposled. Protože tak by postupovala svědomitá bojovnice. Ne že bych ti přál, abys kdy měla svědomí. K ničemu by ti ostatně nebylo. Život nemá žádný smysl - a ani nemůže mít. Je zcela iracionální a pudový. To nejhloupější, co bys od něj mohla čekat, je, že ti splní dětská přání a že jim snad můžeš vyjít naproti. Je to karneval překotných kroků vedoucích od tužeb k hrobům. A každý tam venku něco chce - něco, co je ti z duše protivné. Krása ženy je prokletí, neboť v davu lichotníků nerozezná přítele. Kráska v životě pozná pouze psychopaty a zaslepence, tyto dvě jednoduché, nikterak exotické krajnosti citu. Cokoliv mimo lichotníky, psychopaty a zaslepence je dar, cokoliv nad ně nepochybně zásluha. Koincidence zásluhy. Nikdo nenese zodpovědnost za to, kým je. A čím horší, tím lepší. Cokoliv, především ne suchopárného filozofa v konstruktu myšlení, které přejal od soudruhů předků. Zato vášnivý, koloraturní typ, který je neustále nabit idiomaty a štěpí se pro každou pičovinu, který je hluboce nešťastný a pak zas srší vtipem, pod maskami masek upřímný škleb, aspoň může prohlásit, že žije. Jako by to byla výhra. Oproti miliardě těch, kteří paběrkují na kostičkách zdechlin. Zde zřejmě zasahuje hrdost. Kdo ví, jaké to je být člověkem, by dal cokoliv za to, aby mohl být pískem, kamenem, ptákem nebo prérijním kojotem. Čím méně o sobě ví, tím spíš může existovat. Vážně jsem nikdy nepochopil, proč je každý PhDr. a host podobných institucí tak domýšlivý, tak předvádivý, tak jistý si svými závěry, že je v kabinetě předkládá jiným, stejně tak dutým hlavám. Nerozumím, proč někdo studuje historii. Copak názory někoho, kdo žil před námi, mají v tomhle provizorním vesmíru větší hodnotu než pouhých rozmanitosti? Epochy začínají, končí, cyklí se, každopádně jsou passé. Cokoliv nemá s námi a naším životním stylem spojitost, budiž navěky posláno k ledu a zapomenuto. Každá opravdová vědomost je jako prudký jed, který ztrpčuje žití až k neúnosnosti. Když znáš málo a povrchně, platíš za vzdělaného a působíš vyrovnaně, jakmile opravdu něco víš, zjistíš, že tam, kde sídlí duch, je život nemožný, hroutíš se pod přemírou slepých uliček, každé zákoutí mysli je zamořeno, neudržíš směr ani nedovedeš posoudit, kterého sylogismu se přidržet a který odložit. Každá jistota běžného typu je už zároveň subdurální nejistotou. Jakmile jednou poznáte, není cesty zpět. V melancholii ještě vězí jakýsi záblesk spasení, asi jako vidíte v těch holandských maleb z 16. století uprostřed všech těch stínů zjasněné světlo. Smutek už nemá žádné reziduum. Jako žně bezmoci.

Žádné komentáře:

Okomentovat