Ústřední schodiště

Ještě teprve píšu. Mám před sebou hošíiky na bruslích. A leží na ledě. Že jim není zima. Takhle se uvolňují po každém zápase. Mám ještě rozmlžený odstavec před očima: Od té doby, co jako jedenáctiletý chlapec četl o té rozrušené, sedativy obluzené ženě, kterou museli na popravu napůl odvléct, vryl se mu ten případ hluboko do paměti a tížil ho tam jako stočený had. Chudák Percy Thompson si nezasloužil umřít, ale zasloužil si někdo to, co vytrpěla jeho vdova během těch posledních dní v cele odsouzenců? Teprve tam si konečně uvědomila, že ten skutečný svět venku je nebezpečnější než její fantazie a že jsou tam muži, kteří ji v určený den a určenou hodinu vyvedou ven a po právu jí zlomí vaz. Už jako chlapce ho ten případ utvrdil v odmítání trestu smrti. Měl však ještě jistější a výraznější vliv na přesvědčení, nikdy nevyřčené, ale stále zakořeněnější v jeho mysli, že silné vášně musí podléhat vůli, že láska, úplně do sebe ponořená, může být nebezpečná a že cena, jež se za ni platí, je příliš vysoká. Neučil ho to, coby mladého nováčka u kriminální policie, starší zkušený seržant, který je ale teď už dávno v penzi? Říkal mu tehdy: "Všechny vraždy mají čtyři motivy: lásku, chlípnost, prachy a nenávist. Budou ti říkat, hochu, že nejnebezpečnější je odpor. Nevěř tomu. Nejnebezpečnější je *****."

"Rituál novodobého namlouvání. Víš, jak je to. V Londýně toho zřejmě vidíš víc než já v Cambridgi. Dívka potká chlapce. Jeden druhému se líbí. Vyspí se spolu, někdy hned po první schůzce. Buď to vyjde a stane se z nich uznávaný pár, nebo to nevyjde. Někdy to skončí hned další ráno, když ona vidí stav koupelny."

Vraždy podle návodu

Ale teď vážně. Když se podíváte kolem sebe, vidíte jen samé uražené tváře. K tomu, aby začli syčet jako hadi, stačí jen půlka blbého slova. Opravdu, stalo se hodněkrát, že do šlamastyky jste se dostali při náznaku vzdoru. Když už pro sebe nemohou nic urvat, otočí se zády a odejdou. A vy musíte držet jazyk za zuby, jinak se kolotoč výčitek roztočí znovu. Lépe uděláte, když se pokorně smíříte se svým údělem poraženého. Ostatně není nic estetického v dokazování své převahy! Že jste jako významnější než ostatní. Že jako ukojíte svou chorobnou ctižádost.

Já třeba žádnou ctižádost nemám. Nechybí mi.

Spokojím se, když mě někdo požádá o pomoc. Vždy totiž myslím na chudáky. Na chudé, prosté lidi, kteří mají k obědu kašli a kousek másla na omaštění. Potřebují nějakého mecenáše. Vždyť by brzy začali jíst suchý chléb, a pak místo chleba tuhou placku špíny z podlahy.

Co by se bylo stalo, kdyby nám v ČR pozavírali kostely? Mladé páry by nebyly oddávaný, taková škoda. Lidé by umírali bez posledního pomazání. Neslýchané.

Situace na mašli. Neznám nikoho, kdo by ji ustál. V hrudi nám však bije srdce, tak se modleme k všemohoucímu, aby nedopustil uzavření kostelů. Zoufale potřebujeme přímluvu z nebe a dobré rady.

Neberte do zaječích, děti. Rozum mi běží trochu pomaleji, ale myslím to s vámi jen dobře. Jsem jako kůň, který nese těžkou váhu. Ale nemůžu kvůli nepříjemnosti přece plakat. Koně nepláčou.

Jsem pouhá nehoda. Proč se brát tak vážně?!

Přežívám sám sebe dnem nocí. A probodávat se přitom dýkami žádné naděje není žádné terno!

Kdo jde k hrobu a uchoval si ještě iluze a touhy, je mizera.

Máme přesvědčení a názory, jen když jsme nic do hloubky neprobádali.

Řekni mi, jak chceš zemřít a já ti řeknu, kdo jsi.

Žádný další svět není. Ani tenhle ne. Co tedy je? Vnitřní smích podnícený neexistencí nás či světů.

Žijeme

nakonec,

abychom

existovali,

ne abychom

znali,

abychom byli,

ne abychom

uplatňovali.

Baví mě zírat koňovi do funících nozder. Nozdry, to jsem já.

Jak to říkali pankáči? Miliarda z nás má stejnou náplň dne.

po ulicích New Yorku
kráčí si to Kilgore Trout
půjde asi do kina
netuší kdy začíná
svět kolem moc nevnímá

Rozpil jsem se v noci brandy, už zas piju víc než váš psychiatr, brácha, kámoš, milenec i náhodný vožuňk na rohu (dohromady). Tak čekejte hrůzy!