Nezaspal

Šepot sněhu se dotkl chladného okna. Rozlehlý dům zapraštěl ve větru odnikud.
"Co?" řekl jsem.

"Nic jsem neříkal."

Karlík u krbu se mnou tiše přesýpal pražící se kukuřici na velkém sítu.

"Ani slovo."

"Sakra, Karle, já jsem tě slyšel."

Zaraženě jsem sledoval sníh padající na vzdálené ulice a pustá pole.

Byla noc vhodná právě tak proto, aby bělostní duchové navštěvovali okna a zase mizeli.

"Máš bujnou fantazii," řekl Karlík.

"Opravdu?" pomyslel jsem si.

Má počasí hlasy? Existuje řeč noci a času a sněhu? Co se děje mezi temnotou tam venku a mou duší tady uvnitř?

Neboť tam ve stínech jako by se nepozorovaně bez pomoci měsíce či lampy snášela k zemi celá civilizace holubic. A šeptal to tam venku měkce sníh, nebo to byla minulost, nakupení starého času a potřeb zoufání, která se navršila v paniku a nakonec nalezla jazyk?

"Pro Krista, Karle, právě teď, to bych odpřísáhl, jsem tě slyšel říct..."

"Říct co?"

"Řekl jsi: měj přání."

"To že jsem řekl? smál se, ale přesto jsem se neobrátil. Dále jsem pozoroval, jak padá sníh a vyprávěl jsem mu to, co jsem musel.