Vším jsem byl. Tedy skoro vším. Však posuďte sami. Obraběčem kovů, soustužníkem, v lese jsem počítal stromy, hubil krysy, pičoval v call-centru, stavěl baráky a lodě, zedničil, na farmě dojil krávy, šlapal trávy, udržoval hladinu ve vodárně, staral se o bezpečnost v nákupním středisku, stloukal skály, vyřizoval balíky na poště, čistil komíny a ještě by se něco našlo, ale hlavní je, že mě nic z toho nebavilo. Všechno jsem dělal jen proto, abych si to zkusil a mohl to šmahem odsoudit. Stejně to byly nevděčné práce až hanba. Někteří lidé se prostě narodí s nevybouřenými hormony a i kdyby seskočili tisíckrát volným pádem z nebes, stejně tam vlezou po tísícíprvé a skočí znovu. Bohužel, jak se tak ohlížím za svým životem, který se chýlí ke konci, nemohu se zbavit dojmu, že jsem ho proflákal jako šlapka na ulicích. Nedostal jsem z něj maximum a úplně nejlíp bych udělal, abych se šel čestně oběsit! Poslední uzel se váže s nejlehčím srdcem. Nesmím už ztrácet čas zíráním do monitoru a pozorováním notebooků, které bych si pořídil na hraní internetového pokeru. Je čas jednat a pokud možno radikálně. Jen radikální činy mají tu moc nás očistit a - doufejme - i změnit. Nedávno mě potkal mladý more, co mě chtěl okrást, ale nepočítal s tím, že i když jsem ožralý, tak si nenechám nic líbit. Než přijeli cajti a sanitka, už měl místo ksichtu červený koláč. Vybil jsem si na něm všechen vztek a kluk skoro dodýchal v té nemocnici, ale nakonec se vše v dobré obrátilo a vylízal se z toho. Ještě ho příslušníci sboru zjebali na tři doby, že krade. Vypověděl jsem u výslechu, že vrávoral a pak spadl pod auto a že jsem se mu snažil pomoct a on mi vyklouzl a spadl hlavou na obrubník.
Chci věřit, že nás všehoschopný Demiurg sleduje dalekohledem a bdí nad námi, smrtelníky, jako bdí nad koloniemi červených mravenců, které se táhnou 3 tisíce mil podél pouště. Potřebuju prostě dohled. O mě se nikdo nikdy nestaral, takže se ze mě stal skoro kriminálník a každopádně podezřelý živel, ne[kér]ující se o moc víc než o svůj okamžitý krátkodobý prospěch. Ale jak jsem rostl, zároveň mě pudilo svědomí k přehodnocení svých potřeb. Zjistil jsem, že člověk před námi nestojí se všemi svými nedostatky a přednostmi jako něco stálého, ale je neustále podroben změnám místa v našich citech i pochybnostech. Tak není nikdo jen dokonale hodný nebo zlý, ale jednou je takový, podruhé, při kritičtějším soudu, se může zachovat zas jinak, a tak se nám jeví jako úplně nevyzpytatelné, co se před chvílí jevilo zřejmým. Chování ostatních. Burácející uzlíčky hněvu nebo povolnosti, dámy s dekoltáží až u pupku a ostří motorkáři s potetovanými pažemi, jsme vrženi doprostřed světa, kterému nikdy neporozumíme a nebo snad ani nedoufáme porozumět. Je tu čím dál hůř a já ztrácím naději. Říkám si, že za všechno můžou šedesátá léta a hippies, kteří si zdeformovali DNA a teď se nám rodí jen samé polodementní děcka s naprosto zkreslenými představami. Proto přeji všem zdegenerovaným divočákům brzký odchod na věčnost! Vůbec všichni by měli spáchat masovou sebevraždu, třeba se jít utopit, nohu přivázanou ke vězeňské kouli. Nebudete nám zde scházet, nám, dobrovolným odříkačům, vyhoštěncům z orgií, kteří mají všech tragédií, slz a vin už plné kecky.
Žádné komentáře:
Okomentovat