Napíšu bludickkovský článeček.
Je zima. Venku v ulici se prohání listí. Čekání na auto. Na odvoz do daleka. Budeme pařit. Cítím se nesvůj, nepil jsem už hodinu. Třese mnou kosa, ale to se snese. Auto konečně přijíždí. Nastupujeme dozadu. Jsem tam s babou, která šuká už pět dní v kuse R. Říkám jí, že má hezké kozy. Ona se křivě směje a znechuceně odvrací. Nudná cesta, stromy, louky, zvěř. Nesnáším vypasené řidiče jedoucí proti nám. Máme borovičku za třicet, malou plaskačku. Piju na ex. Vytahuje další. Vypiju další. Směju se, zas mám důvod se smát. Šofér je nenápadný klučina. Neznám ho a ani nechci. R. je vpředu a rozvíjí teorie o ovládnutí světa. Vzadu se nesměle směje M.inka. R. říká, že nejvíc znásilnění se odbývá mezi rodinnými příslušníky v podobě incestu. Myslím, že něco na těch statistikách bude. M. vypadá jako sestra, kterou jsem nikdy neměl. R. mi podává pivo, koupil celé plato. Začínám být šťastný. Vypadá to na velkolepý večírek. Nabíráme po cestě nějakou turistku. Tváří se jak ukřižovaná. S děsně sexy nohama, ukázkovou tváří a péřovou bundičkou nalehko vandruje po Moravě. Sedá si mezi nás. Z jedné strany dračice a šukací mašina, z druhé konečně vyplesklý vágus. Říká, že studuje filozofii. Něvěřím ji, ale nikdo ji neobviňuje. Je ve společnosti antifilozofů a šukacích mašin. Když dorážíme na samotu, chlapi ze vsi odstavují pilu. Strašný randál a víme, jak jsem citlivý na zvuk. Musím si zacpat uši, zatímco ostatní odrážejí od auta do chajdy. Cizí holka jde s námi. Rajcovně pohazuje boky. Houpe se, je to dobré na stimulaci, ale nic neříkám. Padla mi do oka hned, jak jsem ji zočil.
Holky si hrajou s věcma nepoužívanýma sto let. Mají tam kastrole a hrnce, upravují závěsy. Hloupé prostocviky. Já sedím na verandě a piju piva s R. Bavíme se jako vždy o hovnech. Celý život ho znám, toho psychopata, a nikdy se nepřestávám divit, čeho je schopný. Nevycházím z údivu, kolik bab jsme spolu měli. Já začínal a on je dojížděl. Baby zůstaly uvnitř s šoférem. Půl dne v tahu a začíná se stmívat, furt sedíme a pijem. Pokuřuje a já tahám šňupací tabák. Jako Neruda v 19. století. Pak přichází na řadu trochu rivotrilu, o něco později šňupeme lajny neurolů. Přichází baby, jsou nudné jak rizoto. Nechám je mluvit, ze zdvořilosti a pak se pokouším zvednout. Matou se mi slova, sápu se po stopařce. Má dobré kozy, jako ta druhá. Chci ji šukat. R. zachraňuje situaci tím, že mě bere do hospody. Cesta stála za prd, samé výmoly, padali jsme na držku a pořád se pokoušeli jak tupé ovce, boží hovádka, k ní dojít. Před hospodou stál větrník, nebo jak se jmenuje. Uvnitř nikdo, jen dělňas s kšiltovkou. Servírka prvotřídní, hned jsem ji studoval. Měla béžové sáčko a kouzlila úsměvem. Mám rád ženy, co se smějí. Připomínají mi, že život může být snesitelný. Za určitých okolností. Jsem mimo, je mi na grcaní, bliju do hajzlu, vracím se. Jdu k servírce a hulákám, že ji chci šukat. Děs v očích, pak se směju, ona ustupuje. Říkám, že se nemusí bát, že jsem neškodný, jen frustrovaný, méněcenný, nevyužitý a sexuálně nevyrovnaný. Když vidím sukni, chci pod ní a projet vulvu. Hned bych ji blyštil do vagíny. Brousit čuráka se musí pořád, je to zákon přežití. A já, který to mám sotva pětkrát do roka, potřebuju za každou cenu nějakou kost. Připomínám si, že jsem zde kvůli pivu. R. jen sedí a začíná být v hypnóze, úplně se ztrácí z prostoru. Mám tak třinácté patnácté a ty borovice a jsme plni našňupovaných prášků. Posilovačů nálad. Myslím jen na barmanku. R. mluví o tom, že vyhladí Židy, že jsme ve světě židáků, kteří drží ruku nad ekonomikou a drtí nás, nejspíš retardovanou třídu nemakačenků. Třepe se mi ruka, mám nefalšovaný třes smrti. Necítím obě ruce, šlachy, odchází nos, jsem celý v ohni. Padají mi zbytky prášků z nosních dírek do piva. R. mi pořád do xichtu vpaluje dým z haše. Dělňas prchá. Servírka odchází ven a telefonuje. Mám chuť ji odvléct dovnitř a pohrozit násílím, pokud se nesvleče. Znovu šimrání lahodných doušků chmelu. Teď bych mohl umřít - ostatně blížím se mílovými kroky. Odcházíme před devátou a v půl desáté sedíme (ležíme) v pokoji s babami a tím šoférem. Atmosféra na vyblití, očividně nás nechtějí u sebe. R. chce aspoň svoji babu, pouští si Rachmaninova 2. klavírní koncert, třetí větu, já jdu na verandu a snažím se usnout. Klížení oči, dech se nepravidelně odvíjí do štěkotu psů a cvrkání cvrčků. Cítím se, jako kdybych byl mimo tělo. Tak asi buddhisté zažívají osvícení. Přichází stopařka, jsem zas při sobě, směje se mi, já taky, pak jdeme nahoru po schodech, točitých, visutých, lanovitých, jestli takové jsou, jsou zahalené oblakem vášně a purpuru, ona lotosový kvítek a já nemocné hovado. Padá do postele, svlékám ji, láska, laskám ji, zapomnění, okamžitý spánek. Ráno se probudí a říká: Vypadáš jako Jason X, masový vrah. Chybí ti jen maska.
"Dík, žes mě přirovnala k postavě z tak debilního filmu."
Musím přestat s drogami. Život je nekonečná hrůza, koloběh sestupů a zdánlivých rovin, ve kterých číhají tygři, aby vás rozsápali. I bez chlastu je k nepřežití, s ním však veškerý kontakt mizí, vůle degraduje na pouhý instinkt, radost se ztrácí. Zbyde jen fasáda klaunství a touha se zlikvidovat jednou provždy.
Žádné komentáře:
Okomentovat