Měchýř opět příliš plný

Oldřich byl již od mládí znám svým plným měchýřem. Kdykoliv mohl, pouštěl stavidla proudu a blahodárnou moč lil do záchodu. Problém je, že tak činil, i když nemohl. V takovém případě fungoval jako jez, který je ovládán pouhou zlovůlí. Asi nechápete, oč jde, ale to mě zase tolik nepřekvapuje. Trpěl totiž vzácnou degenerativní poruchou nějakých těch tělísek v močovém ústrojí, což mělo za následek nadměrné močení. Ať už chtěl nebo ne, nemohl zkrátka nijak ten proces ovládat. Když se občas sešel s přáteli v hostinci a hodil do sebe pár panáků, jež spláchl poctivými Kozlíčky, tento zvrácený proces se přihlašoval o slovo tak rychle, že často ani nestihl doběhnout do toalet a musel po cestě upustit něco kapek do kalhot, někdy šlo o víc než o pár kapek, někdy šlo o koláč. Samozřejmě se mu nejprve pro jeho nediskrétnost vysmívali, což nelibě nesl, ale protože ho vesměs měli rádi i lidé prvně mu představení, po jistém čase, zhruba po patnácti letech, se mu už nikdo nesmál. Olda se honosil příjmením Mečánek, takže chápete, že pouhou přesmyčkou éčka za óčko mohla tato jeho slabost kdykoliv znovu být oživena. Musel tedy být nadmíru ostražitý, když někomu sděloval jeho civilní příjmí. Byl to tedy zranitelný chlápek, přesto jeho přítelkyně Simona musela být ještě silnější než on, protože to často k ní přicházely ty nejpikantnější historky, kdy to za žádnou cenu nestihl a něco směšného či absurdního při tom ztropil. Musela je snášet statečněji než její partner. Navíc musela předstírat, že o nich neví, protože každá zmínka o nich v něm vyvolávala návaly hněvu a studu, zvlášť když pocházela z úst Simony.