Píší vám, slečny, abych sdělil následující. Existuje jenom nehybná přítomnost obezděná úzkostí. Protější břeh řeky nikdy, pokud je naproti, není zde - a to je pravý důvod veškerého mého trápení. Plují lodě do mnoha přístavů, ale žádná tam, kde by život nebolel, ani se nelze vylodit někde, kde se zapomíná. K tomu všemu došlo už hodně dávno, ale moje soužení je ještě starší. Starší, než jste vy, protože vy jste mileniálky a já žil již dobrých třináct let před rokem, kdy zkolabovala síť počítačů!
Za dnů, kdy je mi v duši jako dnes, pociťuji celým vědomím svého těla, že jsem smutné děcko, kterému život nabil. Postavili mě do kouta, kde je slyšet, jak si druzí hrají. Cítím v rukou rozbitou hračku, kterou mi zlomyslně podstrčili a poručili mu, aby tedy přece jen vyšel z kouta a užil ke hře s druhými. Ti ovšem poznají, že držím v rukou jen rozbitou hračku a začnou mě s ní bít po hlavě.
V zahradě, kam dohlédnu tichými okny svého
vězení, kdosi vyhodil všechny houpačky nahoru na větve, na nichž visí. A jsou
tam strašně vysoko zamotané, takže nemohu ani pomyslit na to, že bych utekl a
krátil si chvíli houpáním.
Bolestně nevyhnutelně si uvědomuji, že musím - v nejbližších dnech či týdnech či letech - se vydat na rozbouřené moře a že jedině setkání s dívkou spanilomyslnou a půvabnou ve mně rozžehne plamen touhy! Příležitostné karikatury dívek, jež potkávám, nemohou nahradit v mém srdci tu, která tam navěky sídlí. Jsem jako somnambul poháněný obrovskou cizí silou, tvor bez vůle, bez vědomí a pamětí, toužící jen po zrzavém kvítku, po mé věčné a nepředstavitelné Osudové!
Takhle nějak se teď jeví můj duševní stav. Doufám, že vy jste svého prince Mrakomora nalezly!
Žádné komentáře:
Okomentovat